Eduard SCHREIBER
Na svém románu „Na krásné modré Dřevnici“ pracoval Antonín Bajaja od jara 2006 až do léta 2009. Dřevnice je potok protékající jeho rodným městem Zlínem, jehož „modř“ může vidět od svého psacího stolu. Zlín, město na jihovýchodní Moravě, by mohlo být známé ze dvou důvodů: je to město, ve kterém jeden malý moravský švec založil na své nápaditosti a iniciativě obuvnické impérium Baťa a je to město, ve kterém jako důsledek tohoto průmyslu vznikla moderní urbanistická koncepce s funkcionalistickou architekturou. To je důvod, proč je toto město navštěvováno znovu také i dnes.
Rodina Bajajova je do značné míry propojena s během času tohoto města. Na tomto pozadí se odvíjí děj románu. Vypravěč píše dopisy své starší sestře žijící v Praze, kterou nazývá Jeanne, a jeho vzpomínáním zahrnujícím přibližně padesát let probleskuje téměř sto let české historie. Bajaja se nedrží žádného chronologického sledu, ponechává své postavy plout proudem vzpomínek, který se vine širokými zákrutami, nevynechává bolestné mezníky – rodina je jimi vždy postižena –, a nikdy neupadá do idylického tónu. Jak už dává tušit název, je román podbarven lehkou ironií, která se někdy mění na grotesku. Jeho postavy žijí v letech „Lidové republiky“ pod vládou komunistické strany svůj všední život, který je ničivý, trpký, občas absurdní a snesitelný jen na ostrůvcích, kde se ještě zcela nevytratily venkovské tradice života a solidarita. Nejde až tak o materiální hodnoty, které chátrají, je to duševní kultura, forma žití (na moravském Valašsku navíc spojená s výraznými selskými a religiózními rysy), která je ničena.
Nadšení, se kterým začíná mladá republika v roce 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska (kam patřily Čechy a Morava) budovat nový stát, je ukázáno na generaci prarodičů. Zde se koncem první světové války vrací vystěhovalci Janek a Rozálie Knapkovi z USA, kupují na zlínském náměstí hotel s restaurací a kavárnou, které přitahují - nejen díky kuchařskému umění Rozálie – hosty od Janáčka až po Le Corbusiera, zažívají Masarykovu republiku, německou okupaci v protektorátu a jsou v roce 1948 po převzetí moci komunistickou stranou ve „veřejném zájmu“ vykázáni ze Zlína, který je krátce nato přejmenován na Gottwaldov (podle předsedy strany, později prezidentovi Gottwaldovi).
Vypravěč se propracovává neustálým krouživým pohybem dobou „Lidové republiky“ se všemi jejími ustálenými klišé – mladými pionýry, sovětskými filmy, hesly, průvody, písněmi.
Písně jsou živým příkladem subversivního chování v době, kdy bylo všechno usměrňováno. Tak se sice zpívá o „partyzánech z Amuru“, ale ještě více se zpívají moravské lidové písně, písně nábožné a žertovné. Na Moravě se hodně muzicíruje, jak lze vycítit z celého textu, a také se o tom hodně vypráví. Většina z toho se ztrácí s „likvidací třídního nepřítele“, představovaného střední třídou (buržoasií) nositelkou kultury. Bajajovi se povedlo popsat ve zmínkách o těchto spoluobčanech nádherné figurky, jako třeba madam Zwinger, pisatelovu učitelku francouzštiny (samozřejmě soukromou), která je svým vystupováním a zvyky asi poslední Středoevropankou ve Zlíně. Spleť příbuzenstva tvořená tetami, strýci, prarodiči a rodiči (vyprávění nás zavádí i do USA), okruh lékárníků, lékařů, inženýrů, hraběcích vdov, majitelů továren, stranických soudruhů, funkcionářů, spolužáků poskytuje podklad pro neustále nové a proměnlivé způsoby chování. Jednou píše vypravěč své sestře, že viděl Felliniho „Armacord“. Epizody tohoto filmu opakovaně probleskují vyprávěním a začátek filmu je dokonce mottem románu: „chmýří“ nebo „prachová pírka z nebe“, protože ony zvěstují jaro, konec zimy, a tak asi vnímal vypravěč rok 1989. Doba po něm nemá pro autora dostatečný odstup, takže se jeho suverénní tón vyprávění poněkud vytrácí.
Bajajova „rodinná historie“ našla mezi čtenáři, kritiky a kolegy velký ohlas, v r. 2010 mu za ni byla přiznána Státní cena za literaturu poté, co již jeho předchozí román “Zvlčení“ (bylo by to možné přeložit jako proměna ve vlka) přeložený dosud do maďarštiny, běloruštiny, slovinštiny, bulharštiny a ruštiny dostal v r. 2003 cenu „Magnesia Litera“ a jeho román „Duely“ (Duely, 1988 a 2005) byl poctěn cenou vydavatelství „Mladá fronta“.
Jeho próza pochází z jiného světa: nezabývá se leskem a bídou velkých metropolí, překotnou dobou, vyprávěním o pokroku za každou cenu, hledá ostrůvky lidskosti, chce probudit povědomí o ohrožení přírody, píše o krajinách, které jsou doslova na okraji. I to by mohly být důvody, proč ještě žádné německé nakladatelství nevydalo překlad a neseznámilo své čtenáře s jedním s nejvýznamnějších českých autorů.
pozn.: Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici, Brno, nakladatelství Host 2009
Originální znění recenze zde.
