Kniha se brankou uzavřít nedá

Zlínský deník | 16. 2. 2010 | rubrika: Kultura Zlínského kraje | strana: 7 | autor: Milena Fucimanová

O zlínském prozaikovi Antonínu Bajajovi se ví, že je ke čtenářům skoupý, s každou další knihou si dá načas. V závěru minulého roku vyšla v nakladatelství Host zatím jeho nejnovější próza Na krásné modré Dřevnici. Mnohému čtenáři bude znít doslova melodicky. Ostatně - kniha je zpěvem prolnutá, málem se v ní občas místo písmen vynořují noty.
O čem tato literární novinka je, si můžete přečíst na záložce: jde o vzpomínky na dětství psané formou dopisů sestře, válka a mír pozorovány očima malého chlapce.
Máme tedy před sebou epistulární román, životopisný román, literaturu faktu, memoáry? Můžete si vybrat ode všeho trochu a pořád ještě něco zbude. Třeba vložený příběh o příběhu. Odhlédneme-li od jeho role v celkové kompozici prózy, nabízí nepřehlédnutelné srovnání: jak tentýž autor psal kdysi a dnes.
Vložený příběh je zároveň kontrapunktem k celému vyprávění. Není vyprávěný, ale pozorovaný. Působí, jako byste se dívali na zpomalený film. Svým způsobem je to zneklidňující. Ovšem čas v knize běží o překot. S časem se tady nakládá velice razantně - minulý děj je překrýván současností a naopak, což je (nejen autorova) osvědčená metoda.
Tak tedy: čas běží jako na přeskáčku, lidmi se to tady hemží jako na Václaváku, chvíli trvá, než je poskládáš. Zlíňané mají v tomto ohledu náskok a slyšela jsem, že si pochvalují.

Vypravěčem je dítě

Bez zbytečného okolkování řeknu hned na začátku, že mne ta kniha velmi zaujala. Zlín je v ní přítomen na každém kroku, ale to, co se v něm odehrávalo a odehrává (neboť kniha je dotažena až do naší současnosti), jakýmsi znepokojivým způsobem vykypí z hrnce a rozlévá se do široka.
Ačkoli dětský hrdina vypravuje, co zažili členové jeho rodiny, zároveň mezi řádky čteme: toto se nestalo jen nám, ale světu. Autor toho dosahuje „babylonským" způsobem - protékají tu různé řeči, čeština, moravský dialekt, angličtina, němčina, francouzština. A nejde jen o jazyky. Stejně tak euroamericky vnímáme osudy lidí, kteří byli rozprášeni daleko od sebe, ačkoli k sobě patřili. Křísne to v knize i náboženskými otázkami. Není tedy nic divného, že čtenáře třeba napadne, zda tato neustále přítomná kosmopolitičnost není vlastně prvním plánem knihy a město na řece Dřevnici slouží jen jako záruka, že se příběhy udrží v pevných mantinelech.
Časoprostorová košatost má však své orientační body. Pro názornost je tu například čas komunistického Československa na počátku padesátých let, čas Husáka i Gorbačova, čas anglické „železné dámy", čas, kdy „Rusko nabídlo USA pomoc v Afghánistánu", kdy fotbalista Kaufman přestupuje do Slavie, čas vrcholících příprav na Gottovy sedmdesátiny, tryzna za Waldemara Matušku, smrt Michaela Jacksona...

Autor obdivuje Felliniho

Místy kniha připomíná panoptikum, místy podobenství. Detaily, které mají jen dotvořit mozaiku, jsou v Bajajově podání nasvíceny tak ostře, až oslepují. Autor jim ponechává jejich „pět minut slávy". Pět minut pro tajemný příslib polární záře, pro překvapení, jež ukrývá lodní kufr, a tak dále. Ale velké dějinné epochy maluje jako jedním tahem hrubého štětce.
Vůbec je ta kniha velice vizuální, velice fotogenická. Snad je to i tím, že autor otevřeně přiznává obdiv k Fellinimu a je metodou filmového střihu přitahován.
Myslím, že Bajaja touto prózou vytváří monument, který ovšem neustále záměrně podkopává a boří: tu humorem, tu skoro ledabylou věcností či naopak bizarností. Je tu podprahově přítomna smrt. Tragické lidské osudy jsou jen naznačeny, jako by se autor nechtěl rozepsat o něčem, co si spíše zaslouží ztišení. Tím spíš zaskočí až cynický záznam veselice a zároveň popravy gestapáka. (Vladislav Vančura by k té scéně poznamenal: málem se chechtajíce.) Ten chlapec a jeho sestra -jak jsou nakonec načrtnuti oni? Stručně řečeno - jako produkty doby. Hněteni až do bizarní podoby mladých pionýrských nadšenců. Vypravěčova sestra s plným zanícením recituje proletářskou poezii Wolkrovu nebo hřímajícího Majakovského. Ale jejich soukromé dozrávání je líčeno noblesně, s jemným humorem a především cudně. Díky za to.
Podle zákonů literární teorie je tato Bajajova kniha epika. Próza. Ale klame tělem. Antonín Bajaja napsal velikou, silnou báseň. A on to dobře ví.