Ke dvěma inspiracím se Bajaja bez ostychu přiznává. První je Felliniho AMARCORD: čím víc se román blíží k závěru, tím je nejenom obdoba nazírání, ale sám film fyzicky přítomnější. Parafráze Johanna Strausse pak není jen chytlavým fíglem pro titul, valčík dává knize rytmus, a spolu s AMARCORDEM i nostalgií po starých časech. A ty Bajaja líčí s lyrickou lehkostí a stylovou bravurou. Přestože se děje odehrávají vlastně od konce let čtyřicátých, od vypravěčova dětství, zůstává zlínská společnost podivuhodně prvorepublikánsky kompaktní i rozvrstvená. Nejen ve vzpomínce rodičů žije měšťanská společnost ve starém rytmu valčíku, ale zbytky svého životního stylu si uchovává i v době rozpadu tradičních měšťanských hodnot. Bajaja líčí období veskrze smutné, i kruté, ale prizma dětského pohledu skládá obraz z detailů, a ty při vší společenské rozkladnosti jsou i dětsky radostné, při setkávání se zlem naivní (jako je tomu v AMARCORDU). Proto tragické detaily se mění v tragikomické (ne všechny!), proto stálá přítomnost humoru - a sebeironie, již autor zpětně vkládá do vyprávění, uloženého v dopisech mladší sestře, jež mají evokovat společné dětství a mládí. Bajaja nepíše generační román ani autobiografii, ač z detailů života rodiny je sklouben, ale snové rozpomínání na svéráznou povahu zlínské společnosti.
