Vzpomínkový román Antonína Bajaji
Poslední román Antonína Bajaji byl označen za zlínský Amarcord nikoli náhodou. Stejně jako Felliniho oscarový film je koncipován jako osobitá, pestrá mozaika autorova vzpomínání především na dětství a rané dospívání. Ostatně Felliniho film to má už v samotném názvu - „a m'arcord" v romagnském nářečí znamená „vzpomínám si".
Titul Na krásné modré Dřevnici vzpomínání také předznamenává, i když poněkud metaforičtěji.
Zatímco děj Felliniho filmu se odehrává v jeho rodném Rimini v polovině třicátých let, v době nastupujícího fašismu, u Bajaji je to rodný Zlín v době poválečné, kdy se vlády ujímají komunisté, pořádky se mění ze dne na den a není snadné se vyrovnat se všemi změnami. Zejména pak pro lidi vrostlé a vychované ještě ve starém světě první republiky a baťovském kapitalismu, jimiž je malý Antonín (nar. 1942) obklopen nejen v rodině. Ovšem podobně jako u Felliniho nejsou ani u Bajaji ony velké společenské události hlavními tématy vyprávění, ale pouze důležitými souvislostmi, o kterých se mluví lehce a jen jakoby mimochodem i přesto, že mají zásadní vliv na konkrétní každodennost postav.
Perspektiva dětského pohledu na vzpomínané události je umně rafinovaná, protože dovoluje autorům vzpomínat s jistou naivitou, ovšem zároveň s ryzí dětskou upřímností. Jak Felliniho film, tak Bajajova kniha mají společnou jistou stylovou a žánrovou nejednotnost vyprávění, do níž se vejdou vedle četných lyrických pasáží rovněž pasáže dokumentární nebo karnevalové, aniž by to ovšem v jednom či druhém případě bylo na škodu. Obě díla jsou vyváženě tragikomická a daří se jim přitom vyhýbat se hrozící křečovitosti.
A nakonec není srovnání Bajaji s Fellinim vůbec náhodné proto, že se sám Bajaja ve své knize k jisté amarcordštině záměrně přiznává. Zmiňuje Amarcord jako svůj oblíbený film, cituje z něj celé pasáže, zařazuje do svého textu některé postavy z filmu, chlapce Titta, dívku Štístko a další, záměrně mluví o určitých italských reáliích, v popisech různých klukovin i erotického zasvěcování je si s Fellinim rovněž v lecčems podobný, a na mnoha místech se ne náhodou opakuje vznášející se chmýří typické pro četné lyrické scény Amarcordu.
„Bajajovskou amarcordštinu" v kontextu celé Bajajovy knihy nelze vnímat jako snahu být intertextuálně zajímavý, ale jako dobře zvolené obohacení. Přináší do jeho vyprávění a vzpomínání ještě zcela jinak umělecky ochmýřenou atmosféru, než bychom čekali. A v intelektuální rovině vede čtenáře k porovnání v obou dílech nastíněných společenských kontextů a způsobů vyrovnání se s nimi v obyčejné, ale i té umělecké každodennosti.
Mozaika, ne tříšť
Na krásné modré Dřevnici je kniha, jejíž osu tvoří dopisy adresované sestře Janě („drahé Jeanne"), se kterou autor prožil dětství, na něž vzpomíná především. Z Bajajovy strany je to velmi chytrý tah. Nepíše své vzpomínky sám pro sebe ani pro budoucí generaci. Píše je pro svoji sestru, která se jich sama účastní. Není tedy pouhým adresátem, ale zároveň také jednou z postav. Autor tak nemůže upadnout do sebestředného pojímání vlastní minulosti, protože postava jeho sestry od něj samého odvádí pozornost a zároveň ho jako účastnice všech dějů „kontroluje". Dopisy jsou ale pouze jednostranné, Jeanne neposílá odpovědi. To Bajajovi poskytuje určitou míru svobody psaní, ale především mu to umožňuje držet si stylovou sevřenost a čistotu. Může si pak dovolit do dopisů, které vznikaly v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, vpisovat dodatečné komentáře a vysvětlující poznámky datované s odstupem i čtyř desítek let, aniž by to na výsledný text mělo rozkližující vliv. Kromě komentářů a poznámek jsou do dopisů vkládány ještě autorovy starší dokončené i torzovité povídky, které dokreslují Bajajovo přemýšlení o tehdejší době i postavách, o nichž píše.
Bajajova kniha je románem, ve kterém autor s většinou jeho složek tak trochu kouzlí. Ačkoli text působí velmi celistvě, zaměříme-li se na jeho jednotlivé součásti, neustále se nějak proměňují. Základní a nejstabilnější částí knihy jsou postavy, s nimiž se toho mnoho neděje. Jsou vrostlé do vyprávění, mají své dané charakteristiky. Trochu jako kuriozita působí skutečnost, že Bajajův román nemá téměř žádné konkrétní záporné postavy. Jeho vzpomínání je velmi laskavé a uhlazené. Nezažijeme v něm ani záznam žádného vnitřního zápasu nebo procesu pochybování. Rovněž věci bolestné a nepříjemné bývají konstatovány nepřímo: jen tak mimochodem se dozvídáme, že autorův otec byl zavřený, že jeho prarodiče vystěhovali, že zabrali něčí vilu, rozkradli majetek.
Hledání tématu
Pro napsání dobré vzpomínkové knihy, byť se to může zdát s podivem, není ani tak nutné zažít něco skutečně výjimečného. Daleko důležitější je, zda je z textu zřejmé, proč byl napsán, jaká je intence autorova psaní. Jinými slovy zde platí pravidlo jako pro každou jinou knihu; i ta vzpomínková musí mít jasné téma. Pouhý záznam vzpomínek, i těch sebezajímavějších, téma neutvoří. Takové texty zůstanou jen šuplíkovým přípravným materiálem. Za přečtení budou stát až tehdy, dostanou-li určitý tvar a propojí se silným autorským záměrem. Podle všeho jsou toto zákonitosti, kterých si byl Antonín Bajaja při psaní své knihy Na krásné modré Dřevnici vědom. Svou knihu sestavil z několika propojených tematických rovin, jež přitom dohromady zcela přirozeně a jen jakoby mimoděk skládají ještě něco dalšího.
Autorovým záměrem nepochybně bylo zachovat své vzpomínky na dětství. Nevzpomíná zcela chronologicky, přeskakuje, píše filmové nebo divadelní sekvence. V těchto precizně líčených scénkách z dětství se Bajajovi na další z rovin daří zachytit nelehkou poválečnou dobu očima spokojeného dítěte. Ovšem vzhledem k tomu, že je jeho dětský pohled neustále prolínán, komentován a konfrontován ještě i s poznámkami psanými s odstupem i několika desítek let, daří se mu přitom rovněž udržovat jemné napětí mezi dětským a dospělým vnímáním světa a hledáním opravdovosti v obojím.
Jako jednu z nejzdařilejších vrstev Bajajovy knihy je třeba označit vyportrétování osudů a charakterů jeho blízkých. Jeho vzpomínání na rodiče, prarodiče, další příbuzné a jejich známé čerpá z precizních charakteristik těchto osob. Líčí detaily jejich chování, vystupování i mluvy. Tak například jeho babička Knapková, která žila dlouhou dobu s dědečkem v Americe, mluví česky a tu a tam anglicky, má zálibu v pečení amerických ovocných koláčů, proto jí někdy říkají madam Eplpájová and Lemnpájová nebo světoobčanka madame Zwinger, ráčkuje, používá akcent a hlásku o vyslovuje jako ou, místo totiž vždycky říká toudiž. Díky tomu, že mnoho postav je charakterizováno zcela odlišným způsobem mluvy, je Bajajova kniha i co do jazyka a stylu psaní pestrá. Některé z pasáží jsou psány veršem, autor často používá kurzivu nebo zvýrazňování některých slov a úryvků. Tato práce s jazykem nepůsobí křečovitě, naopak je zpestřením autorského stylu a dobře funguje hlavně při zmíněných charakteristikách postav.
Všechny roviny se nakonec nenásilně sbíhají do jednoho hlavního tématu. Není sice nikde explicitně pojmenováno, přímo se o něm nemluví, ale už to je jeho podstatnou charakteristikou: tématem Bajajovy Krásné modré Dřevnice je sám autor a jeho psaní. Způsob psaní není pro Bajaju jen prostředkem, kterým zaznamená svoje vzpomínky, ale je to zároveň charakteristika jeho života. Texty Krásné modré Dřevnice vznikaly v rozmezí mnoha desítek let. V knize jsou postaveny vedle sebe, některé jsou nedokončené. Je z nich znát silná autorská potřeba psát, vyjadřovat se slovem, které je pečlivě váženo, má potřebu nést sdělení, nechybí mu však přitom ani humor a hravost. Autorova maminka synovo psaní hned v první kapitole nazývá „fantazírováním". Toto fantazírování je u Bajaji v jeho knize volbou způsobu života. Struktura a způsob psaní nakonec říká, že pro Bajajovu knihu je toto fantazírování víc než skutečnost, na niž vzpomíná.
To, že Krásná modrá Dřevnice působí silně jako celistvý román, není dáno kouzlem. Bajajův text drží pohromadě přitažlivé osudy lidí, které spojuje víc než jen rodinné vazby a přátelství. Nicméně i tak je Krásná modrá Dřevnice na několika místech poněkud upovídaná, textu by na intenzitě přidal ještě další průklest. Ale totéž je ostatně možné říci i o Felliniho Amarcordu.
