Tvar | 25. 6. 2009 | rubrika: Recenze | strana: 23 | autor: Martin Poch
Dalibor Tureček (ed.): Národní literatura a komparatistika
Host, Brno 2009
V úvodu recenzovaného sborníku seznamuje D. Tureček čtenáře se základním východiskem a zaměřením, jímž je otázka vzájemného poměru disciplín uvedených v názvu a jejich tvůrčího propojení v době postupného ochabování hegemonie národního modelu kultury, přičemž je proklamováno záměrné různohlasí všech sedmi publikovaných příspěvků. Dříve než se pokusíme zachytit jejich vnitřní napětí, v krátkosti je uvedeme.
V. Svatoň v zahajovací studii Pojmy a kontexty komparativního myšlení pátrá po historických zdrojích evropského srovnávacího přístupu k literatuře. Sleduje přitom dva proudy, vyhraňující se v období přípravy a odezvy Velké francouzské revoluce: Tradičnější linie vychází z objevu originality empirického jedince, což vedlo jak k tematizaci jeho geografického a kmenového zakotvení, tak ke srovnávání dějin národních literatur jako takových, spravovaných příslušnými filologickými obory. Nebýt druhého zdroje, byla by komparatistika jako vědecká disciplína pravděpodobně pohlcena obecnou literární historií. K tomu nedošlo díky filozofické obnově univerzalistických tendencí, doprovázených nástupem dynamického chápání dějin a později zvýšenou migrací obyvatelstva. Nebýt překročení partikulárních určení, přišla by komparatistika, těžící z obou pramenů a střežící pojmy literární historie, o svoji životaschopnost.
Jediný slovenský zástupce, P. Zajac, v článku nazvaném Národná a stredoeurópska literatúra ako súčasť stredoeurópskej kultúrnej pamäti představuje vlastní koncepci „synoptické mapy" modelující dynamické vztahování a typologické interference simultánních a historických komplexních procesů konstituujících literární texty na způsob pulzujících (nervových) uzlů, které se vzpírají topologické stabilizaci i kauzálnímu výkladu proměnlivou mírou přípustnosti/otevřenosti vůči pluralitě impulzů, které je mohou potenciálně rekonstituovat, i vůči diferencovanosti prostředí (nervové sítě), v němž se aktuálně ocitají a jehož paměť - zhušťující se v tzv. dobové uzly - spoluutváří výběr a rozvržení aktivovaných synopsí. Zajacovo vzdušné, fúzní pojetí literárních objektů přitom ale počítá i s výlučností či zemitostí mapovaných entit (např. národních literatur), které určují charakter a intenzitu realizovaných spojení a celý model tak kolorují. Odtud pak autor přechází k návrhu synoptické mapy dějin novodobé středoevropské literatury.
V souvislosti s post-strukturalistickou filozofií a na půdě, z biologie vypůjčené, teorie morfogenetických polí se komparativními aspekty myšlení zabývá M. Peříček Jr. v úvaze Komparatistika jako způsob myšlení. V takto pojatém horizontu chápe pojem intertextuality, původně spjatý s oblastí literatury, jako komplex do sebe zaklesnutých a zároveň rozbíhavých horizontálních i vertikálních vztahů, čili „morfických rezonancí", mezi literárními díly a rovinou myšlení, na níž se uskutečňují, zatímco ji nově formují, a to včetně její mnohovrstevnaté paměti.
Více než dvojím směrem se ubírají dvě Poznámky ke srovnávání Z. Hrbaty: Nejprve se vrací k počátkům, okolnostem a překážkám ustavování komparatistiky jakožto vědecké instituce a způsobu uvažování, iniciovaném setkáním s „jiným" a ústícím v mnohočetnou konfrontaci, rozvíjející nová místa setkání a předem neočekávatelné otázky, koexistující spolu s již zodpovězenými i překonanými. Druhá část se pak věnuje střetu univerzalistických a relativistických tendencí, myšlenkám o řádu, diferenci a sebepoznávání v novověké francouzské filozofii, ve kterých Hrbata shledává zárodky komparativní metody, jíž v doprovodu Michela Serrese tváří v tvář Goyovu obrazu zaciluje otázku nezavršitelnosti celku.
Z pohledu bohemisty - představitele národní filologie - se k vytčenému zadání sborníku vyslovuje A. Haman svou studií Otázky nadnárodní motivace funkčních modelů v české literatuře devatenáctého století. V chronologickém postupu od Jungmanna až po Vrchlického vyšetřuje autor genetické vazby českých spisovatelů na evropské kulturní prostředí, jejich orientaci a inklinaci k východní, nebo západní kulturní oblasti; souběžně je zachycen průběh tehdejší polemiky obhájců národovectví proti zastáncům „kosmopolitismu".
O významu dvou diferencí (přel. Z. Urválková), tj. o hranicích mezi komparatistikou a národní a obecnou literaturou, o peripetiích úsilí o zachování oboru srovnávací literatury v německém literárněvědném prostředí referuje J. Fohrmann. Při této příležitosti se soustředí na její vydělování z područí germanistiky, která ji často využívala jen jako nástroj k potvrzení svébytnosti vlastního předmětu (Petersen), poté reflektuje sbližování komparatistiky s obecnou literární vědou (Wellek) a konečně její renesanci jakožto intermediální disciplíny. Komparatistiku tak Fohrmann v současné době nalézá ve stavu, kdy dosud jasně neformulovala svůj aspekt, na pomezí národní filologie a obecné literární vědy.
Nejrozsáhlejší část sborníku, již tvoří dvě kapitoly (přel. Z. Adamová) z knihy P. V. Zimy Komparatistika, uvádí sociologickou a socio-sémiotickou koncepci komparatistiky, jež je vymezena předně jako interkulturní srovnání literárních textů a diskurzů, ale také jako metateorie kritiky ideologií. Každý výrok je naplněn ideologickým, narativně
uspořádaným obsahem, vyjadřujícím zájmy určité skupiny, a je tedy Greimasovým „sociolektem", jenž Zima obohacuje o intertextový rozměr. Konfigurace těchto výroků se váže k příslušnému vnitřně diferencovanému diskurzivnímu pozadí a podílí se na „sociolingvistické situaci", v níž vzniká literární dílo. Rozvedení teoretického východiska
je vystřídáno konkrétními analýzami literárních ideologických konstelací, na něž autor uplatňuje metodologii podepřenou typologickým srovnáním, jež chápe jako studium bezkontaktních analogií mezi podmínkami produkce sledovaných děl, jež musí být doplněno srovnáním genetickým, postihujícím mezi nimi přímé a nepřímé vlivy, a kritickou reflexí jejich recepce v kontextu ideologických motivací čtenářského horizontu očekávání. Teprve poté, co provedl takový výzkum, může se literární historik pokusit o nastínění periodizace dějin literárních žánrů. Měl by ale mít na paměti, že každý pokus zůstane hypotetickým, ideologicky podmíněným konstruktem.
Kde tedy hledat souvislost sedmi příspěvků sebraných v různohlasý celek? Dochází v něm navzdory editorskému záměru vůbec k nějakým dialogickým procesům, konfrontacím a porozumění?
Abychom byli minimálně struční, můžeme snad říci, že první čtyři práce spolupracují v modu komparativního myšlení, které staví komparatistiku jako mapu plovoucího voru (Zajac), vyhřívaného dvojicí generátorů vysokého napětí (Svatoň), jež opisujíce zdivo pokoje rozvádí spletité elektrické obvody (Hrbata), jehož strop tvoří ubíhající podmračená obloha (Petříček), zatímco pod ní v křesle sedí orientovaný čtenář. Jde o čtveřici přístupů, které reflektují otřesy na poli současné komparatistiky nikoliv jako důsledky vnějších institucionálních tlaků a jakési logiky vývoje protichůdných tendencí a mocenských zájmů, naopak: pohyblivé epicentrum zemětřesení shodně nacházejí v záškubech těla komparatistiky, vyvrženém na tekutý břeh jejího předmětu, jímž je literatura, která nemůže jinak než protékat ztroskotaným lodím mezi prsty; i tak a jedině tak lze ovšem hovořit o dotyku s původní proteovskou pevninou a zároveň o alexandrijském přístavu vědění. Rozdíly mezi těmito přístupy pak nespočívají v hypotézách mořeplavců, neboť ty se zde kladou na palubě téhož oceánu, nýbrž ve směřování proudů, na něž jsou uplatňovány, a v povaze ztroskotání, které přinese kognitivní zisk pouze tehdy, bude-li nesrovnatelné, jako požár knihovny.
Zimovy kapitoly by podle mého soudu zasluhovaly samostatnou publikaci. Předkládají totiž ucelenou, metodicky vypracovanou koncepci, vycházející z odlišných pozic - především ze sociologie, obohacující rádius komparatistiky o nový, ideologický rozměr, který však v Zimově pojetí zastírá jiné podstatné momenty, například nediskurzivní, kvalitativní dimenzi literárních faktů. Oproti předchozím čtyřem je tudíž Zimova práce výrazně jednostrannější. A přestože je mnohem komplexnější, vzdaluje se komparativnímu myšlení.
O zbylých dvou článcích - Hamanovu a Fohrmannovu - lze říci, že svými vesměs genetickými, chronologicky pojatými exkurzy povahu tohoto myšlení spíše obkreslují.
