Jan Štolba, 21. dubna 2007, lidovky.cz
Jako by Jiří Rulf (1947-2007) psal svou poslední sbírku Navštěvovat želvu když ne s tušením blízkého konce, tak aspoň ve stínu silně zakoušené neodvratnosti odcházení z tohoto světa. A přece nejde o sbírku chmurnou, pesimistickou. Rulf ve své civilní poezii, při vší její drsnotě a beziluzivnosti, rozeznívá spíš polohu věcně smířenou, ba projasněnou jakousi privátní niternou euforií, deroucí se ke světlu skrz surovou realitu. Rulfova poezie se nezříká více méně tradiční obraznosti, přitom vyznívá velmi přímočaře. Na okliky není čas. Básník mluví o realitě stárnutí, nemoci, omezenosti lidského poznání i toužení. Někdy dovede o věcech tvorby a smrti uvažovat bez obalu, se zrnkem nesentimentálního sarkasmu. V oddílu inspirovaném mysteriem obřích želv s oxymorickou úlevou přímo zmíní „čirou radost ze zániku". Je ve svých verších privátní, ale zároveň chce i aktuálně načrtnout obecnou neutěšenost světa čím dál neurotičtějšího, s úsměvem se šinoucího do pekel: „Tento laskavý svět/ nosí v břiše dítě, co se nehýbe,/ dítě, co jen neodbytně mrká."
Ačkoli básník není svou náturou kdovíjaký existencialista, přece jsou sbírkou rozprostřena tušení zjevné i skryté absurdity všeho, slibná plnost světa je prodchnuta primordiálním prázdnem a neurčeností, božsky uhýbavou „statičností" - a nemá cenu si to zastírat, ale ani nad tím truchlit. S tím vědomím se však Rulf, třeba v jedné z nejlepších básní Plameňáci, dovede uchýlit i k obyčejnému výčtu „krás světa", věcí, jež prostě jen stihl zažít či zahlédnout a které, při vší své boží „nicotnosti", byly letmým stvrzením smyslu našeho pobytu zde. Smyslu staženého do pár bezobsažných vteřin úžasu, chvil souznění s okolní stejně bezobsažnou krásou. „Ještě jsem zahlédl stádečko muflonů/ běžící před vchod nemocnice v Krči..."
Klidná dikce, drásavá výpověď
Rulf se nesnaží nic zmalebňovat, jeho obraznost se děje v rovině klidných, uměřených tvrzení. Dříve spíš vyspekulované či eklektické obrazy nahradily v nové sbírce překvapivé metafory či sentence, zjevně podepřené bezprostřední, bolestnou životní zkušeností. Z usebrané dikce tu a tam vzejdou obrazy uhrančivé krásy: „Z mých neschopných úst padá sníh na zem." To je zahlédnutí života v jeho mystické nahotě, rozzelosti vůči vesmíru. A je tu skryt i zákmit čehosi božského, prázdná lidská ústa jsou též ústy lhostejného, lhostejnosti vydaného, němě nemohoucího, tiše chrlícího boha.
Rulfovi není poezie vyloženě kognitivním čidlem, neodvíjí se jedním dechem spolu s poznáním a nezavléká básníka třeba i do končin, o nichž na počátku básně neměl tušení. Spíš cítíme, že názor na svět je tu tak trochu předem daný, přičemž poezie slouží k jeho estetickému „usplavnění". To mohlo být v předchozích Rulfových sbírkách zdrojem povšechnosti. Avšak životní drama se zintenzivňuje, a tak se i výpověď stává odhalenější a drásavější. V textech až tak nevnímáme poetický způsob sdělení jako bezprostředně sám obsah.
Autor své drama nijak efektně neumocňuje, ale zůstává věcný, soustředěný, medicínsky řečeno: lucidní. Nejpalčivějším mystériem je mu hádanka vlastní pomíjivé tělesnosti, věčně živé citovosti, hledání souzvuku s tím, čím skutečně jsem. A téma je natolik zjitřené, že se básník může bez obav uchýlit i k pojmům jindy riskantním a nadneseným. „Se zoufalým srdcem/ obcházet své tělo/ a marně hledat vchod." Jde-li o vše, riskovat není co.
Hodnocení ***
