České skvosty v roce krize

Brněnský Host je neúnavný. Ke každoroční náročné produkci knih a stejnojmenného časopisu přidal nový projekt, kterým je almanach Nejlepší české básně roku 2009. Na svědomí jej mají dvě literární osobnosti, Karel Piorecký a Karel Šiktanc. Literární kritik Piorecký vybíral z letošních sbírek, časopisů i internetových stránek ty nejzajímavější básně, básník Karel Šiktanc pak z užšího výběru úplnou špičku. Jde snad o znovuzrození někdejšího Básnického almanachu? Omyl. Brněnský Host se inspiroval americkým projektem The Best American Poetry. Nejlepší české básně roku 2009 nakonec dopadly velmi dobře. Dokonce tak dobře, že se almanach musel křtít v Praze.

Grafická zpracování hostovských publikací jsou povětšinou perfektní; nejinak je tomu u letošního almanachu. Oba editoři jej rovněž doplnili svými slovy. Šiktanc výběr krátce uvádí, na třech stranách textu rovněž obhajuje vkus každého člověka, a tím pádem i nutnou nedokonalost výběru: „Ty ,nejlepší české básně‘ bych dal takhle do uvozovek," přiznává. To Piorecký prostorem nešetří a čtenáře oblaží patnáctistránkovým esejem Česká poezie v roce krize, který je nesmírně poučený a zejména jeho první dvě části, které se věnují krizi poezie a literatury jako takové, jsou velmi cenné. Piorecký inspirativně hledá souvislosti krize poezie s krizí esejistiky a literární polemiky. V dalších částech se konečně zabývá letošními sbírkami - začíná od debutantů, pokračuje přes starší básníky až po žijící klasiky. Hned na první čtení však čtenáře zarazí, že velký počet autorů, které Piorecký chválí, se do almanachu nedostal. Nejvíce takto svítí Ondřej Buddeus, Nela Hanelová nebo Olga Richterová; všem těmto pochvalně přikyvuje, naopak Petra Rosette s Vítem Janotou jsou haněni, a přece se do výběru dostali. Piorecký vše uvádí na pravou míru v postskriptu svého vyčerpávajícího eseje, prý je totiž „pouze ve volném vztahu k výběru nejlepších básní", což je škoda, protože zhodnocení vybraných básní - třeba to, co mají společného a v čem se liší - by bylo mnohem cennější. Případně naopak: měly básně, které se do výběru nedostaly, nějaké společné neduhy, vady? Karel Šiktanc je rovněž až podezřele neutrální...

Přestože se oba editoři od označení „nejlepší básně roku" distancují, nutno říci, že odvedli pořádný kus práce. Neopomněli úspěšnou básnickou knihu Bohumily Grögerové Rukopis, Rok krysy Ivana Martina Jirouse, ani mimořádnou báseň Chlapče Petra Hrušky (která se objevila i v A tempo revue). Ze střední generace přispěli svými výtečnými kousky Bohdan Chlíbec, Pavel Petr, Petr Borkovec nebo třeba Radek Malý. A rovněž objev mladých básníků, např. Jonáše Zbořila, který je se svým rokem narození 1988 nejmladším členem výběru, lze považovat za oboustranný úspěch.

Spolupráce Karla Šiktance a Karla Pioreckého byla nesouměrná, a je tedy pochopitelné, že je i její výplod nesouměrný. Kdyby po básních pátral Šiktanc a Piorecký je schvaloval, vypadal by možná sborník jinak. Nejlepší variantou by však byla spolupráce souměrná: bylo by zajímavé, které básně by vybrali oba pánové a o kterých a jak by se přeli. Publikace se podle Pioreckého „pokouší podpořit současnou poezii z druhé strany - vyslat k publiku zprávu, že se vyplatí v nepřehledném poli současné básnické produkce hledat kvalitní texty a pozoruhodné autory, že takoví jsou a že jich není málo." Souměrný, a tedy širší záběr by toto jistě umožňoval lépe.

Tak tedy nový Básnický almanach, nebo Nejlepší básně roku? Host zvolil správně. Každému vybranému autorovi byla otištěna právě jedna báseň - byť to u Hrušky znamená strany tři a u Hradeckého jen několik řádek. Byl to záměr, nebo náhoda? Dal by se někdo z přítomných označit jako dnešní básnická osobnost? Větším zastoupení básní jednoho autora by to třeba šlo... A kdo vůbec odkoukal od Američanů sympatický nápad? Snad nám na tyto otázky pánové z Hosta napřesrok odpoví sborníkem novým.