Decentně hozená rukavice

Jakub Řehák, Respekt, 4. 1. 2010    

Antologie básní roku 2009 sestavená podle kritického vkusu Karla Šiktance
Máme před sebou první pokus přenést do Čech americký model The Best American Poetry Series - pravidelně vydávané ročenky, ve které dva editoři představují každý rok svůj subjektivní pohled na básnickou produkci. Česká verze se jmenuje Nejlepší české básně 2009 a očekává se, že bude mít v příštích letech další následovníky. Letos byl pro výběr osloven básník Karel Šiktanc jako hlavní editor svazku, který má projektu poskytnout patřičnou uměleckou garanci a zasadit se svou osobností za výběr přítomných třiceti šesti básní, jež mu v širším předvýběru sto deseti textů připravil literární kritik Karel Piorecký.

Z knihy je na jedné straně patrná snaha ukázat, jak se těmto osobnostem dnes česká poezie jeví, a na straně druhé potřeba upozornit širší čtenářskou obec vůbec na fakt, že poezie se v Čechách stále píše a vydává. O tom, že poezie již nějakou dobu není čtenářskou veřejností příliš brána na vědomí, se v literárních kruzích diskutuje poměrně dlouho, a stejně dlouho se i hledá příčina tohoto rezervovaného postoje či přímo nezájmu o poezii. Jakousi decentně hozenou rukavicí tomuto stavu má být právě přítomná ročenka.


Poněkud funebrální
V případě, že budeme chtít reflektovat ono „marketingové" hledisko - tj. přitáhnout k poezii nové čtenáře, jsou namístě pochyby, zda se tato snaha nemíjí účinkem. Kniha budí dojem, že je určena spíše čtenáři poučenějšímu a se současnou poezií obeznámenému než mytickému náhodnému kolemjdoucímu, který si má Nejlepší české básně 2009 vytáhnout z regálu, aniž by se předtím poezií podrobněji zaobíral.

Například obálka, která je tím prvním, na čem spočine zrak, vzbuzuje kombinací černého sukna na levé straně knihy a zlatého písma, jímž je vysázen název, poněkud funebrální dojem, až by se chtělo říct - pokud by recenzent chtěl být jízlivý - že kniha vypadá spíše jako parte než jako pomyslná výkladní skříň české básnické produkce uplynulého roku.

Je ale zjevné, že editoři či nakladatelství chtěli stát spíše na straně obřadné serióznosti, na kterou jsme v Čechách v souvislosti s poezií zvyklí, než na straně marketingových strategií, jejichž dítkem je právě onen knižní titul. Karel Šiktanc koneckonců ve svém úvodním slově onen přídomek „nejlepší" v souvislosti s uměleckým snažením odmítá a hovoří spíš o knize básní dobrých.

A pokud jde o druhé hledisko, totiž které Nejlepší české básně 2009 vnímá pohledem čtenáře poezie? V tomto případě mohou být autoři ročenky spokojeni - je to vyrovnaná i poměrně zajímavá kniha. Karel Šiktanc zvolil na první pohled nezvyklý, a vůči autorům poněkud riskantní, přístup - potlačit jednotlivé básnické individuality ve prospěch celku antologie. Básně jsou označeny pouze čísly a jména autorů si lze podle číselné legendy vyhledat až v závěrečném obsahu. Knize to ovšem prospívá. Známým faktem totiž je, že už jméno autora předem ovlivňuje způsob vnímání té které básně. Riziko návodného čtení v tomto případě odpadá a kupodivu to funguje. Spíš než výběr různých básní totiž kniha působí jako celistvá a kompaktní sbírka jednoho autora, ve které jsou texty vnitřně provázány podle jednotného klíče. Tomuto pojetí odpovídá i rozvržení knihy do čtyř oddílů (Oči jsi měl doširoka otevřené, Mně však stále buší srdce, To je, na co jsem přišla, Naráží řeč), z nichž každý je uvozen vybraným veršem z básně, již příslušný oddíl obsahuje, veršem, který má čtenáři poskytnout zhuštěnou tresť básnických dějů, gest a atmosfér, který bude v tom kterém oddílu dominovat.


Pod vládou lyrické miniatury
Jakou nám kniha dává představu o současné poezii, o převládajících směrech či tendencích, které v ní panují? Antologie vedle sebe řadí klasiky, zavedená jména i solitéry vedle mladých autorů majících za sebou první sbírku či publikujících zatím pouze časopisecky. Sestava je to poměrně pestrá i reprezentativní, nicméně už z prvního pohledu je zřejmé, že síla české poezie stále vězí v lyrické miniatuře, v tom, že báseň dokáže na krátké hutné ploše vyjevit a v různé intenzitě zprostředkovat autorův svébytný pohled na dění okolní skutečnosti. Nesetkáme se tu s básní vyloženě epickou, vyprávění si v současnosti, zdá se, zcela přivlastnila próza.

Básně na první čtení působí překvapivě ztišeně a intimně, ale jsou samozřejmě různého tónu i temperamentu. Najdeme tu všednodenní momentky: „Včera ti na internetu někdo nabízel / další život. / Mačkal a hladil jsi / svoji čepici", pregnantní „chirurgickou" lyriku: „Matematická krása mrazu. / Struktury se organizují, / i když mezi nimi vládne řevnivost/ o kontext kritického dokazování", vznícenou expresivní erotiku: „Jeho žena: pánev a boky, že obecní blázen / na kůru zpíval: Ta snad i kálí živý maso". Setkáme se s ironickou promluvou i s jemně odstíněným pozorovatelstvím: „Ležím / na podloží / sotva slyšitelných / drnčení a hukotů / (...) Prosazují se / a odspodu do mě vnikají, / přenášejí se na mě, lehce, / ale velmi velmi lehce / mě / pobolívají".


Méně je více
Každá antologie - kromě základního problému: zvolit si úhel pohledu - se rovněž musí vyrovnat ještě s jednou skutečností, a to zda si má činit nárok na jakési absolutnější shrnutí, anebo zda se spokojí s poukázáním na dílčí, ale výstižnější aspekt celku. Přítomná kniha si myslím bere za své moudré přísloví, že méně je více, a i to přispívá k faktu, že je možné Nejlepší české básně 2009 číst opakovaně, aniž by jim to ubíralo jejich základní náboj.
Méně místa by naopak prospělo doslovu Karla Pioreckého, který se oproti střízlivé předmluvě Karla Šiktance rozpíná na celých šestnácti stranách. Ve snaze podat vyčerpávající náhled na básnickou produkci i kritickou reflexi uplynulého roku se Piorecký dopouští mnoha zmatených i bezděčně komických tvrzení a jeho ústřední teze, o poezii, která jakožto součást mediálního diskurzu má soupeřit s pozorností publika, se mi jeví být zcela pomýlená a v přímém protikladu k vybraným básním i celkové atmosféře knihy.

První „ročenka" nejlepších básní podle Karla Šiktance totiž ukazuje současnou poezii jako živý organismus, který může čtenářům zprostředkovat na první pohled docela skromnou, ale ve skutečnosti nijak snadnou ambici: představit poezii jako médium, které ze všech literárních žánrů dokáže nejlépe zprostředkovat samo běžné bytí člověka ve světě.


NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ 2009 - EDITOŘI KAREL ŠIKTANC A KAREL PIORECKÝ
Host, Brno 2009, 177 stran


Autor je básník.

Původní verzi článku naleznete zde.