Mistrovství okamžiku

Host | 10.9.2008 | rubrika: Recenze | strana: 68 | autor: Oskar Mainx
Ewald Murrer: Nouzové zastavení času, Host, Brno 2007

Po delší době se na literární scénu vrátil autor, jehož poetika byla takřka hotová již ve chvíli ofi ciální prvotiny Mlha za zdí (1992). Básník byl do jisté míry nucen odpoutávat se od výrazného vlivu svého otce Ivana Wernische. Poté Murrer pokračoval soubory Vyznamenání za prohranou válku (1992) a Situace (1995). Básnický výraz posledně jmenované knihy v jistém ohledu předznamenává autorovu poslední sbírku. Typicky wernischovské konstrukce fikčních světů tu byly vystřídány důrazem na „situaci" lyrického subjektu, na autenticitu výpovědi. Svou tvůrčí oblast Murrer rozšířil i na prózu, a to nejprve dodnes citovaným Zápisníkem pana Pinkeho (1993) a poté souborem převážně drobnějších lyrizujících próz Sny na konci noci (1996); přičemž oba tituly vyšly i v anglickém překladu. Autor je rovněž zastoupen v řadě zahraničních antologií (např. Th is Side of Reality, 1996 aj.).
Murrerův poslední básnický soubor vyšel jako 85. svazek Edice poesie. Sbírku uvozuje motto: „Stromy vznešené a staré, / chraňte mě před pohledem lišek, papírových démonů / a bývalých manželek...". Jsou tak předznamenány námětové oblasti, které knížka akcentuje: především pokus o zastavení a zachycení času, sebeironie a seberefl exe, otázky věrohodnosti básnického slova a poetického příběhu, více či méně skrytá konfl iktnost a napětí a v neposlední řadě přibližování či vzdalování básnického subjektu a jeho výpovědi.
Knížka je rozdělena do dvou celků. První část nese název sbírky a tvoří ji pět partů složených z jedenačtyřiceti úzce provázaných básní. Souvislost vytváří především závěrečné a úvodní verše jednotlivých básnických kusů. Druhá část s titulem „Dveře bez zámku" obsahuje čtyři desítky básní proměnlivé veršové délky. Celou sbírku charakterizuje prozaizovaný verš převážně krátkého rozsahu, lapidárnost výpovědi vylučuje jakoukoli přebujelost, ať už formální či estetickou. Murrer zde tvoří (jak je u něj v poe zii obvyklé) na malé textové ploše, jednoduché a současně zneklidňující obrazy. Jeho lyrický hrdina se ocitá v podivném, nedefi novatelném prostoru a času („Nebylo nebe / toho rána, / kdy vyšel ze dveří, / aby chodil městem."). Především nelze stanovit hranice světa hmotného a nehmotného, světa před a za (oknem, dveřmi). Ocitáme se ve chvíli ustrnutí mezi existencí a její karikaturou. Lyrický mluvčí tuto situaci mnohdy ironicky glosuje: „Jako sklenáři svým živým dechem / vytvářejí mrtvé podoby figur, / já vytvářím živým dechem / schránku své duše. / Vydechuji-li viditelnou esenci, / bude to sám život. / Že bych viditelnou esenci také vdechoval, / toho jsem si nepovšiml." Prostor je zalidňován zvláštními hororově groteskními postavami, blázny, kteří „odněkud přišli, / usmívají se očima / obrácenýma dovnitř". Efektu Murrer dosahuje nikoli lacinou hýřivostí, barevností či opulentní fantazií, ale nenápadnou záměnou obrazů a znaků, jež se v jakési podivné stínohře rychle proměňují před očima („Místo nebeské klenby / spatřil / prkenný strop / narychlo stlučený"). Prostřednictvím motivů mlhy, stoupající páry, skla, zavírajících a otevírajících se očních víček, oken nebo dveří jsme přesvědčováni o naprosté prostupnosti světa uvnitř a vně: „Díval se na dívčí ruce / setrvávající na rámu okna. / ‚Jako by ani nebyly lidské,‘ / pomyslel si. / ‚Jako by patřily samotnému oknu.‘ " Fascinující je, jak lyrický hrdina lavíruje mezi oběma prostory i mezi neustálou proměnou vlastních rolí - jednou je tím, kdo veškeré dění pouze neúčastně sleduje, jindy se sám stává jedním z pozorovaných objektů. Častým substantivem sbírky je „existence", přičemž však hrdinovu existenci nelze prakticky vůbec pevně uchopit či defi novat její souvislost s prostorem nebo časem. Identita mluvčího se přizpůsobuje proměňujícím se stavům a situacím, které zakouší. Přestože jsme přesvědčováni pomocí navazujících veršů o prostoročasové kontinuitě jednotlivých „situací", vše se odehrává spíše osamoceně, každý jednotlivý obraz jako by měl svůj vlastní prostor i čas. Ačkoli je první část výrazně podkreslena pulzem města, subjekt je permanentně vtahován do jakéhosi časového ustrnutí, přestože sebevíce chce „utíkat, / nesloužit chvíli". Chvíle totiž otevírá prostor samotě a úzkosti.
Murrer hovoří zcela civilním veršem (veršová výstavba není založena na komplikovaných metaforách či přirovnáních) o zcela civilních námětech a obrazech (město, městské parky, život obyvatel domu s hučícími plynovými sporáky, lehce romanticky působící otevřená krajina za městem se svými loukami, lesy a křičícími vránami na paloucích). Ovšem zároveň do této výpovědi vstupují momenty a témata, která nám blízký a vlastně fádní prostor narušují a otevírají něčemu nebezpečnému a zneklidňujícímu. Jako bychom si prohlíželi stará rodinná alba, na jejichž fotografi ích náhle objevujeme věci a události dlouho tajené pod povrchem, cosi podstatného z naší minulosti.
Ve druhé části se objevuje milostná tematika. Klíčovým symbolem je obraz cesty jako metafory lidského vztahu, jehož dynamika překonává veškerou statičnost, do níž by básník zcela jistě sklouzl, kdyby pokračoval v poetice první části. Lyrický subjekt se ve své výpovědi obrací k adresátovi, k „ty". Dveře ani okna již nejsou zavřená a čas se ocitá ve chvíli jakéhosi „pozdvihování". V předešlé části byla přítomná chvíle ustrnulou zátěží, tady je přítomnost okamžikem naplnění: „To všechno bylo, je a trvá." Jestliže první část lze charakterizovat permanentním motivem skryté hrozby a války, nyní se očekává vítězství („Rád bych tě zajal ve tvém paláci. / Uvěznil tě / a slavil vítězství."). Od původní neurčitosti prostoru, času, ale i samotného subjektu se posouváme k většímu zhmotnění a konkretizaci. Tíha okamžiku je oslabena vztažením k věčnosti, což vyjadřují i religiózní obrazy a motivy: „Postůj tedy ještě se mnou, / copak nevíš, že kříže u cest již dlouho nejsou? / Nech ještě své dlaně v mých, / není na čem křižovat." Konečně třetím zásadním rozdílem je emocionálnost lyrického hrdiny. Oproti citovému chladu a uzavřenosti objevující se v první části je výpověď nyní citově angažovanější a současně nekompromisnější: „Chci otevřít dveře, / chci vyběhnout ven. // Ale kam utéci - / komu pohlédnout do očí? // Beránci křičí / ubíjení. // Salve creatura!" Myslím, že tato poloha sbírce velmi svědčí, odcizenost prvního oddílu je vystřídána subjektivní účastí a prvky autenticity. Sbírka vrcholí lapidárním konstatováním: „Pan farář dnes odmítl pokřtít mé dítě."
Murrer se Nouzovým zastavením času ocitá svým prostým (takřka popisným) záznamem „skutečnosti" blízko takových sbírek, jakou je třeba Vždycky se ty dveře zavíraly Petra Hrušky. Hruška i Murrer „antipoetickým" způsobem tematizují nejen intimní prostor okolo sebe, ale zároveň jej naplňují jakousi magičností v každodennosti (u prvního méně, u druhého více), úzkostným očekáváním a pokusy o vymezení hranic (životního prostoru, lidské identity atd.). Murrerova sbírka je i kvůli těmto tématům jedním z významných počinů současné poezie.