Jan Lukavec, ČRo 3 - Vltava
Literární vědci se již delší dobu nezabývají pouze „literárními“ „uměleckými“ texty, ale třeba i majorem Zemanem nebo Hvězdnými válkami: to všechno je pro ně „text“. V bývalém Sovětském svazu tento přístup rozvíjela zvláště tzv. tartuská škola, jejíž některé texty k nám byly uváděny už před rokem 1989 a kterou se u nás inspiroval především Vladimír Macura, v Americe se analogickým směrem ubírali především vědci spojovaní s tzv. novým historismem. S ním se česká veřejnost postupně seznamuje teprve nedlouho: po jednom krátkém Greenblattově článku, po úvodu ke knize Renesanční sebeutváření a publikování překladu knihy Podivuhodná vlastnictví se díky nakladatelství Host konečně dostává českým čtenářům do rukou antologie textů zástupců tohoto myšlenkového proudu. Vedle Stephena Greenblatta do něj patří také Catherine Gallagherová, Louis Montrose a další. Sborník čtenáře seznamuje také s intelektuálními předchůdci nového historismu C. Geertzem, Haydenem Whitem a M. Foucaultem a jeho součástí je také zasvěcený doslov Jonathana Boltona. Bolton zdůrazňuje, ve shodě s ostatními interprety i se zástupci nového historismu samými, že nový historismus není ani tak označením homogenní školy jako spíše hromadný pojem pro pestrou paletu kontextově orientovaných konceptů (proto se v nadsázce mluví i o „nových historismech“). Jeho hlavní zásluhu vidí v tom, že studenti i profesoři, keří si zoufali nad tím, že budou muset vypotit další interpretaci Shakespeara nebo Dickense, mohli obrátit své zkoumání jiným směrem: mohli se více zabývat (i zcela zpomenutými) texty historickými i politickými a vnímat díky tomu literaturu v širším kontextu. Bolton ovšem s autory sborníku nezřídka polemizuje, vytýká jim například, že se více nevěnovali otázkám literární recepce. S tím souvisí i další kritická Boltonova poznámka: noví historisté se rádi zaměřovali na otázku, kolik subverzivnosti v sobě zkoumané texty obsahovaly vzhledem k dobovému panujícímu řádu, ale skutečnou recepcí dobovými čtenáři se nezabývali. Rétoricky se pak Bolton ptá, proč vůbec mluvit o subverzi a ovládání, když jsou jen toužebnými projekcemi opozičně zaměřeného kritika, který raději straní umělcům proti státní moci. Greenblatt sám ale připouští, že „my můžeme svobodně objevovat pochybnosti z her a vzdávat jim čest pouze z toho důvodu, že nás již neohrožují.“ Právě díky sebeironickému tónu a schopnosti spojovat či dávat do souvislostí věci zcela odlišné (třeba spojení brambory a hostie ve stati Brambora v materialistické imaginaci) jsou texty nových historiků čtivé, atraktivní a doporučeníhodné zdaleka ne jen pro zájemce z řad (budoucích) literárních vědců.
