Tomáš Dvořák, 12.5. 2007, Lidové noviny, 12.5. 2007
Na počátku byla má touha hovořit s mrtvými, přiznává Stephen Greenblatt, zakladatel „nového historismu", v úvodu své knihy Shakespearovská vyjednávání: cirkulace sociální energie z roku 1988. Prozrazuje tím jeden z nejcharakterističtějších rysů tohoto literárněvědného přístupu: vědecký projekt podle něj vyrůstá z okouzlení či vášně, z osobních pohnutek badatele, jenž se snaží navázat intimní komunikaci s předmětem svého zájmu. Není tudíž nesen ideálem neosobní objektivity, nýbrž představuje spíše více či méně konfliktní setkání mezi konkrétním vědcem (jehož prvořadým úkolem je uvědomovat si situaci, z níž promlouvá) a konkrétním textem, tělem či detailem, jež analyzuje.
Toto setkání má formu vyjednávání či transakce (anglický termín „negotiation" patří k základním kamenům konceptuálního aparátu nového historismu), není tudíž odhalováním pravdy autonomního textu či jeho zasazením do nějakého obecného abstraktního rámce, nýbrž vždy jen „pouhým" (avšak jedině možným) dohadováním, vycházejícím ze střetu různých zájmů. K minulým či cizím kulturám totiž nelze zaujmout postoj distancované nezúčastněnosti, ani je přímo poznat a podílet se na nich.
Široké universum textů
Nový historismus se začal formovat na počátku 80. let a vydobyl si pozici jednoho z nejvlivnějších proudů v americké literární vědě. Vyrostl původně v kontextu zkoumání anglické renesance, zejména Shakespearova díla, brzy se však jeho přístupy začaly zaměřovat i na další oblasti literatury. Označení „nový historismus" samozřejmě znamená především přehodnocení tradičních pojetí vztahu literatury a historie: literární dílo tu není chápáno jako statický odraz společenské situace, dějiny mu nejsou neutrálním pozadím. Louis A. Montrose kupříkladu hovoří o „historicitě textů a textovosti historie"; mezi oběma oblastmi existují dynamické vztahy vzájemné podmíněnosti. To mj. znamená nutnost zbavit se výlučného zaměření na literární, estetické texty a zabývat se souvislostmi mezi nejrozmanitějšími textovými formami (případně i tím, jakými mechanismy je právě ten který text za „literární" označen).
Noví historici se proto věnují vedle literatury i vědeckým textům, kronikám, dopisům, deníkům, předpisům, zákonům a projevům veřejných činitelů, ale také výtvarnému umění, hudbě, divadlu, filmu i všedním předmětům. Každé dílo je součástí takového širokého universa textů, je jím utvářeno a stejně tak je samo spoluvytváří. Slovy Greenblatta: „Nevěřím, že něco vzchází z ničeho, ani u Shakespeara. Snažím se zjistit, odkud vzal látku, s níž pracuje, a jak s ní pracuje." Texty různých povah cirkulují v kultuře, vzájemně se podmiňují a prostupují: nový historismus sleduje stopy těchto posunů, přesunů a výměn. Pokud možno na co nejmenší ploše: nesnaží se o vytvoření nějaké obecné teorie kultury, nýbrž prostřednictvím analýzy zdánlivě marginálních fragmentů odhaluje kódy, postupy a motivace příznačné pro danou společnost vůbec.
V Boltonově sborníku se tak setkáme třeba s historií jednoho kardinálského klobouku, analýzou žánru pitevní zprávy, sporem o výživnost brambor na konci 18. a počátku 19. století či kohoutími zápasy na Bali. Tato anekdotická vyprávění, podložená mravenčím historickým bádáním, přitom nejsou nijak samoúčelná; vedle své nezávaznosti až hravosti také prozrazují mnohé o fungování historie i současnosti naší kultury.
