Na svém autorském čtení na brněnské Skleněné louce jste řekla, že znáte Brno z historických map. Jak se liší od současné reality?
V Brně jsem byla už několikrát a pokaždé na mne to město udělá velký dojem. Není ani velké, ani malé. Má lidské rozměry. Lidské – to znamená, že je možné je bez velkého trápení celé projít pěšky. Lze se hodinu dívat na činžáky, vcházet do dvorů, zabývat se detaily.
Ale asi lépe znám město právě ze starých map. V mé příští knížce bude jeden brněnský motiv. Můj hrdina tu pobývá v osmdesátých letech osmnáctého století. Bydlí na ulici Petersbeggasse, čili dnešní ulici Biskupské, ale nevím přesně, v kterém činžáku, a tak si musím vypomoci fantazií. Kvůli tomu se toulám po městě, vede mne vlastní představivost i staré mapy, které jsem si stáhla z internetu a další dostala od svých českých známých. Zkouším si představit, jak vypadaly ulice Brna před dvěma sty lety, jaké barvy převládaly na fasádách, jaké bylo cítit vůně, jaké zvuky doprovázely kolemjdoucí. Už jsem si ve své hlavě vytvořila imaginární mapu okolí Zelného trhu.
Připomíná mi to anekdotu týkající se jistého berlínského klasického filologa, který znal sokratovské Athény lépe než Berlín své současnosti. Skleróza, která přišla s věkem, jej učinila úplně bezradným obyvatelem Berlína, který když si vyrazil na vycházku, ztratil se a bylo třeba jej doprovázet zpět domů jako děcko. Avšak v mysli mu zůstal obraz starodávných Athén a zpaměti zvládl popsat detailně cestu Athéňana na tržiště zapadlými uličkami.
Stále mne udivuje, jak velkou sílu má představivost, a přemýšlím, co to vůbec je. Odkud se bere? Jak tento zvláštní smysl pracuje? Která část mozku mu odpovídá?
A vůbec, závidím vám vaše město, milí Brňané. To z minulosti i to přítomné.
Olga Tokarczuková (1962) je spisovatelka, jedna z nejčtenějších a kritikou nejlépe hodnocených současných polských autorů. V češtině vydala například knihu Běguni a nejnověji neobvyklou detektivku Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (Host, Brno 2010).
