Lidové noviny | 9.1.2008 | rubrika: Kultura | strana: 19 | autor: ALEŠ HAMAN
V roce 2000 vyšla v nakladatelství Host jeho knížka nazvaná Sedmý životopis. V podtitulu měla označení román, ale šlo spíše o osobní bilanci spisovatele, ke které ho dohnala tragická událost v jeho životě - sebevražda syna poté, co byl Ota Filip obviněn z toho, že jako voják základní služby udal své přátele z pokusu o útěk za hranice. Kniha je vlastně kaleidoskopem vzpomínek na dětství prožité ve stresu z nucené příslušnosti k německé národnosti, k níž v době okupace přihlásil sebe a rodinu Filipův otec, drobný ostravský obchodník. Spisovatel tuto újmu svému sebevědomí (a snad i svědomí) hlavě rodiny nikdy neodpustil a potýkal se s ní po celý život.
Jepičí literární sláva Pro otce nenalezl laskavé slovo ani v nynějším pokračování životní bilance, které nazval Osmý čili nedokončený životopis. Memoárromán, jak po vzoru Pavla Kohouta označil žánr svého opusu, se zatím rozrostl takřka na dvojnásobný rozsah předcházejícího životopisu.
Filip zahajuje pokračování „románu" způsobem, jenž ve čtenáři vzbudí spíše údiv než potřebu se dozvědět, jak se spisovatel vyrovnal se svým traumatem. Autor totiž hned zpočátku naznačí, jak svou knihu psát nechce: „Na otázku, jak Osmý životopis napsat, jsem však odpověď našel celkem snadno a rychle. Rozhodl jsem se pro takzvaně socialistický realismus bez kladného hrdiny a zavrhl jsem i v mé mateřštině módní kafkiády, druhé nebo třetí odvary absurdity opisované z cizích jazyků, kopie literatury šoků nebo směsice politiky, krimi a sexu, prý nejsnazší cestu k jepičí literární slávě, k bestselleru, tedy k balíku peněz"
Když se takto vypořádal s úpadkovou literaturou i s kýčem, jehož zájmem je jedině finanční efekt, představuje svůj postup následovně: „svůj Osmý životopis nechám volně plynout a vynořovat se, jak se mé paměti zlíbí." Zdálo by se tedy, že spisovatel dá průchod živelnému proudu vzpomínek. Vzápětí se ovšem vynoří pochybnosti o opravdovosti jeho záměru. Za prvé, rozhodl-li se pro „socialistický realismus", pak by ovšem měl naopak posloupnost událostí zachovávat, neboť k principům této estetické doktríny patřila ilustrace logiky historického dění.
Za druhé, i kdybychom uznali jeho výrok za pouhou autorskou licenci, nelze tak snadno přijmout tvrzení o spontánnosti vzpomínkových asociací, jestliže na řadě míst - například když shledává komunistické „hříchy" některých kolegů, Pavla Kohouta nebo Milana Jungmanna -, jde o doklady spočívající nepochybně na pečlivém studiu dokumentárních materiálů.
A konečně za třetí: pokud by jeho kniha měla být pokračováním existenciální bilance, pak sice není nutné zachovávat přísně sled událostí, nicméně jejich výběr z „děravé paměti" by měl být až úzkostlivě pozorný, protože vzpomínajícímu jde doslova o život, o jeho vlastní život. S tím se však v Osmém životopise nesetkáváme. Naopak nalézáme jakési záměrné mlžení, v němž se ověřitelné osobní životopisné údaje - pokračující tam, kde skončil životopis sedmý, tedy rokem 1952 - a vzpomínky na styky a setkání s řadou dobově známých osobností, počínaje Willym Brandtem a konče agentem Minaříkem, mísí jednak s poněkud topornými pasážemi snovými, jednak s exkurzy do širšího politického dění. Jako by autorovým cílem zde bylo vyvolat ve čtenáři dojem absolutní manipulovanosti jeho životních osudů.
Pokud jde o uměleckou stránku Filipova memoárrománu, dá se říci, že nijak zvlášť nepokročil od své prvotiny Cesta k hřbitovu. Stále se tu objevuje záliba v naturalistických detailech, dramaticky vyhrocených situacích, z nichž autor vychází většinou jako vítěz (typické je v tomto ohledu nezáměrné, ale zálibné opakování scénky z hotelu, v níž autor pokoří drzého recepčního), střídání faktických údajů s fabulací, asociativní přeskoky v čase...
Celek má působit jako barvitá mozaika života, v níž se prolínají různé existenciální roviny, ale záměr, jenž možná byl kdesi na počátku, se ve víceméně nahodile kupených podrobnostech a scénkách ztrácí. Stejně se ovšem vytrácí i tíha bolesti ze ztráty syna, která ještě prosvítala v Sedmém životopise. Jako by ji autor chtěl zahlušit právě tím bezbřehým ponorem do minulosti, jenž ovšem v sobě skrývá i temné hlubiny. Snad proto se ozývá tak silně myšlenka pomsty. V této poloze patrně promluvilo autorovo nitro mnohem autentičtěji než v poněkud pokrytecky působících pasážích o křesťanské pokoře a sebekritice vlastní nedostatečnosti.
Kniha zaujme spíše biografickou fakticitou a drby o literárních vrstevnících než uměleckou silou, tedy silou vnitřní potřeby naprosto otevřeně se vyznat z toho, čím autor žil, s čím zápasil, co ho k smrti zraňovalo a čemu nedokázal čelit. Teprve takové vyznání by bylo uměleckým činem. Proto si myslím, že osm životopisů je až dost.
