Tvar | 3.4.2008 | rubrika: Recenze | strana: 21 | autor: Tomáš Kubíček
Ota Filip: Osmý čili nedokončený životopis Host, Brno 2007 „Svou nevinnost jsem už dávno poztrácel a promrhal. Nemohu a neodvážím se proto kázat morálku...", zní první dvě věty Filipovy poslední knihy Osmý čili nedokončený životopis. Odhlédnuto od toho, co se v nich říká, jsou vlastním manifestem následujícího vyprávění. Soustředí naši pozornost v jediném a naléhavém rázu na svědecký hlas před příběh předstoupivšího vypravěče. Svět, který se teprve chystá vzniknout, se jím centroval.
Takhle rozhodně vstoupil z Filipových vypravěčů do světa vyprávění snad jen Jan z Cesty ke hřbitovu. Zatímco však Jan se teprve vydává na cestu, na níž bude muset objevit význam slov jako nevinnost a vina, morálka a nemorálnost, Ota je na jejím druhém konci. Dovolává-li se tedy hned v úvodu významového prostoru kódovaného právě těmito slovy, víme, že budeme spolu s ním sestupovat nejenom pamětí (v pořadí její osmou podobou) jako sledem událostí, ale že toto konfesijní putování bude mít charakter shledávání morální hodnoty oněch událostí (přes či právě pro onu úvodní proklamaci). A protože za událostmi románů jsou vždy lidé, je zřejmé, že se jejich činy, jejich jednání stane bodovým světlem namířeným na jejich vnitřní souznění s oněmi vysokými, do úvodu vyprávění vetknutými etickými kategoriemi.
Formálně je kniha rozdělena do čtrnácti kapitol a vyprávění v nich respektuje přirozený tok času. Ve vztahu k vnitřní logice a k časové struktuře je to snad jedna z nejtradičnějších podob, na niž se tu Filipovo vyprávění spolehlo. Dojde-li přece jen k porušení časového pořádku, pak pouze proto, aby bylo upevněno dějové napětí a zdůrazněn cíl, k němuž to vše, co se tu vyprávěním rozehrává, směřuje. Jiným zřetelným a důležitým formálním rysem jsou výkladové názvy kapitol, které nám evokují staré kroniky a které v synopsi zarámují vyprávění. Určí tak jeho řád a tímto jednoduchým trikem příběh (či spíše onu dílčí část, která se chystá být vyprávěna) učiní osudovým a „kontrolovaným". Ještě jednou a znovu je ve vyprávění vše podřízeno autoritě vypravěče, jenž se rozhodl vyprávět svůj příběh.
Oním příběhem je životaběh hlavní postavy a současně vypravěče Oty Filipa, jenž je zakotven do politických dějin lidově demokratického a posléze normalizujícího se Československa. V tomto zhovadile autoritativním a na jakousi přirozenou absurditu bohatém prostoru se odehrávají první dvě třetiny románu. Jeho třetí a současně finální část příběhu pak sleduje osudy protagonisty po odchodu do německé emigrace. Dva prostory jako dvě věty symfonie. Není to však pouze prostor, co odlišuje a rozčleňuje Filipův text do dvou částí. Radikální proměnou prochází i samo vyprávění.
V první části Filip ukazuje, že jeho vypravěčské mistrovství spočívá ve schopnosti rozehrát okamžik, nechat rozeznít jeviště mnohohlasím, dát vyprávění vyrůst z dramatického střetu řeči postav. Vyprávěné „teď" tu má dvojí časový rozměr. Přítomnost vzpomínky a nově nalezenou přítomnost minulého děje. Románová kvazipřítomnost zesiluje naléhavost prožívání, jejím formálním výrazem je scéna, v níž jako by se vše ještě jednou a znovu mělo stát, teprve nalézt svůj budoucí význam. Drobnokresba využívá nejenom detailů prostředí, ale opírá se i o pocit, o prchavou myšlenku, o záblesk atmosféry: „Ráno se mrazivý den odmítal probudit a zesvětlat; ráno kolem šesté, když mě telefonem vzbudili, začalo drobně pršet a ulice se pokryly tenkou vrstvou jako křišťál lesknoucího se ledu." I dialogická řeč tu podbarvuje scénu. Ne však prvoplánově, ale jako kód situace, která ji přesahuje. Jako kód společenského prostoru: „Myslel jsem na černé smuteční prapory. / Stačil jsem naložit jen osm tretin. / Nerob si starosti. Napiš si šestnáct tretin, já už to akosi zariadim! [...] Tmavá síť utkaná s chladného stínu mi padla na hlavu. / Co mám dělat, Petře?/ Nič. Já už s tím volačo zrobím."
Spolehnutí se na emocionální vypjatost přítomnosti, jejího plného prožití, zesiluje fikční povahu vyprávění. Jako kdyby vše mělo být teprve rozhodnuto. Jako by cokoliv ještě bylo možné. Zde se rodí románové napětí i románová naléhavost. Vyprávění a příběh, který zpřítomňuje, se stává navýsost subjektivní, pocitově založenou výpovědí, která se teprve tvoří. Je tu však ještě ten druhý čas. Čas objektivizující, čas popisných pasáží a hledání souvislostí. Čas, jímž se rozděluje na tehdy a nyní. Čas zpřítomnělého aktu vzpomínání, v němž se zvažuje význam oněch znovu nalezených dějů a hledá se jejich průnik. Čas zřetězení. Čas, v němž se vyprávění zpomaluje a stává se pamětí, svědectvím o uplynulém.
Dva výrazné motivy rámují a fázují vyprávění. Schubertova Nedokončená a vypravěčovo gesto rozsévače. Ono gesto, jímž na své pouti rozhazuje semena trav a kytek - které z nich vzejde a které zanikne? Která z těch příhod, do nichž je vyprávění rozprostřeno, se stane základem příštích - a z povahy zvoleného žánru víme, že osudových - dějů?
Ona druhá věta symfonie je však zcela odlišná. Především se mění tempo. Ubývá dějových, scénických momentů a přibývá výkladových pasáží. Více prostoru tu dostává vzpomínání ve své primární podobě, tedy v jakémsi přehlížení a v až dokumentární popisnosti. Důležité proměny se dočká i vypravěč. Ten, kdo byl v centru dění a svým znovuprožívaným vstupováním do událostí je nechával rozeznít v plné dramatické síle, ustupuje nyní do pozadí. Stává se více pozorovatelem. Komentátorem. Pozorným svědkem. To je tedy zcela opačný pohyb, než jaký známe od dřívějších Filipových vypravěčů. Těm bylo většinou dáno se zříci pozice pozorovatele. Byli strženi do malströmu událostí, museli opustit svá bezpečná stanoviště a dát se všanc smyslu příběhů. Tento obrácený pohyb vypravěče v Osmém životopise však má i za následek, že zůstáváme jakoby na povrchu dějů, které nás už neatakují tak, jak tomu bylo v první části románu. Nedožadují se nás tak naléhavě. Co pro nás zůstává, je epická linka. Román s mrtvolou na začátku. „Whodunnit?" Ještě bude třeba vložit odpovídající počet nábojů do čištěného revolveru.
Přes obrovskou bravuru, s níž zvláště v první části Filip zachází s vypravěčskou strategií, jejímž prostřednictvím spoluprožíváme příběh, překvapí, že vypravěč sám je bez jakéhosi vnitřního vývoje. To, co se posouvá dopředu, co podléhá změnám, je okolní svět. Vnitřní prostor, který paměť modeluje, ono centrické a centrující já, je z tohoto pohledu překvapivě konstantní. Zde tedy zesiluje „životopisnost" románu jako už udělaného, rozhodnutého světa. Zatímco tedy na rovině příběhu (či spíše příběhů) se vše teprve děje, na rovině vyprávění (oné hodnotově sjednocující optiky) už bylo vše rozhodnuto. To dramatické je dílem příběhů, dílem scén, kontrastu událostí. Je důsledkem víru okolního světa, který, vymknut z kloubů, rozpustile tančí své danse macabre. Protože o smrt tu jde především. Ona je důvodem vyprávění, motorem, který pohání události dopředu, bodem v časoprostoru, k němuž jsou události sváděny a který tak určuje jejich směr a smysl.
Neví se, proč Schubert odložil svoji Nedokončenou po druhé větě. Onu symfonii, která v jeho díle nese pořadové číslo osm. Možná prý proto, že mu její forma přestala vyhovovat. Rozmarnost scherza bránila potřebnému kontrapunktu. Druhá věta symfonie melodicky navozuje obraz až jakéhosi pohádkového pastorale. To naruší náhlý dramatický vpád orchestrálního tutti - přesto se její finále rozklene až do neodolatelně zklidňujícího vyrovnání. I Filipův román ve své druhé větě opíše podobný oblouk. Je však jeho andante vnitřně dostatečně vystavěné, harmonizuje s celkem jeho osmé symfonie?
Finále Filipova románu odkládá rozřešení. Jako kdyby mělo být rozhodnuto, zváženo a posouzeno někdy jindy a někde jinde - tam, kde lidská spravedlnost už nedosáhne. Není to na existenciální román málo? „Přenechej soud nad jinými, byť i viníky, Pánu Bohu! řekl anděl mocným hlasem a v tom okamžiku se měsíc posunul na východ, možná na západ, a první paprsek znovuzrozeného slunce mě zahřál na čele. Když jsem scházel z návrší dolů k autu zaparkovanému na kraji silnice, pozoroval jsem chvíli sedláka, který pod kopcem hnojil pokosenou louku močůvkou; štiplavý zápach dobytčí moče mi připomněl, že jsem zatmění přežil. [...] Cestou domů jsem si v autě pořád dokola přehrával druhou větu ze Schubertovy Nedokončené, to překrásné, nedokončené a nedohrané andante con motto..."
To je tedy Filipův poslední román. Obsáhlý a zvláště v druhé části rozvláčný. Ještě tu však zbývá jiný čtenářský kód. Onen kód, pod nímž budeme Osmý čili nedokončený životopis číst jako paměti, jako výpověď o skutečnosti. A vše bude jinak.
