Host | 7. 12. 2009 | rubrika: Recenze | strana: 64 | autor: Jiří Krejčí
Bylo zajímavé sledovat, jak se postupně prosazoval na našem knižním trhu vloni vydaný román Muriel Barberyové (nar. 1969), jehož česká verze nese název S elegancí ježka (L'Élegance du hérisson, 2006). Ve Francii se totiž román během dvou let dočkal nevídaných třiceti vydání (včetně dotisků), celkem se ho v originální verzi prodalo více než milion kusů, byl oceněn Cenou knihkupců a vzácně se na jeho chvále shodla čtenářská obec s kritikou. Čeští čtenáři poměrně brzy „ježčí eleganci" objevili, a tak se kniha držela po patnáct týdnů v první desítce letošního žebříčku prodeje Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
Nakladatelství Host, povzbuzeno úspěchem, přispěchalo s překladem druhého ze dvou dosud vydaných autorčiných románů. Jedná se o prvotinu nazvanou Pochoutka (Une Gourmandise, 2000), která získala ve Francii Cenu za nejlepší dílo gurmánské literatury a byla záhy po svém prvním vydání přeložena do dvanácti jazyků. Vyjádřeno pomocí klišé: Barberyová si Pochoutkou připravila půdu pro svůj vynikající druhý román.
Pochoutka má jednu hlavní postavu, jíž je umírající gurmán a slavný kulinářský kritik, který má před sebou posledních čtyřicet osm hodin života. Osmašedesátiletý muž na smrtelném lůžku vzpomíná na „chuť, která pulzuje jeho nemocným srdcem". Prochází pamětí plnou impozantních chuťových prožitků, ale nedokáže si na nic víc upamatovat. Je zcela uhranut představou smíření s koncem života v „té pravé" chuťové vzpomínce, ta však stále nepřichází. Barberyová, vysokoškolská učitelka filozofie, tu poprvé ve své tvorbě rozvíjí metaforu kulinářského zážitku jako umění žít. Jídlo tu nemá pouze estetický náboj, ale téměř mystickou potencialitu zasvěcení do tajů plnosti bytí. Dočasnost a pomíjivost každé hostiny je obrazem dočasnosti a pomíjivosti celého lidského pobývání, z něhož na konci zbývají pouze ve své podstatě nesdělitelné, výsostně individuální vzpomínky. To, co se honí hlavou umírajícímu muži, ostře kontrastuje s myšlenkovými pochody bytostí v jeho okolí. Barberyová rozehrává dialog krátkých kapitol, v nichž radikálně proměňuje perspektivu, a transformuje tak „příběh" v kaleidoskop mnohoznačnosti.
V novějším románu S elegancí ježka se setkáváme nejen s identickým autorským stylem, ale též s identickým prostředím a s identickým (tentokrát vedlejším) motivem umírajícího kritika jídla. Hra rozdílnosti perspektiv tak dostává další dimenzi. Obyvatelé téhož domu číslo sedm v ulici Grenelle v sobě nesou zcela rozdílné vnitřní vesmíry. Svět v interpretacích očima každého z nich je docela jiným světem. Souznění je zde velmi vzácné a zázračné. Gurmán Pierre Arthens umírá ve čtvrtém patře a dvanáctiletá Paloma, jedna ze dvou hlavních postav druhého autorčina románu, si píše do svého deníku: „Pierre Arthens je - bez diskuse - špatný a zlý člověk. Říká se o něm, že je papež kritiků jídla a mistr světa francouzské kuchyně. To mě teda nepřekvapuje. Jestli chcete znát můj názor, tak francouzská kuchyně je naprostá bída."
Možnost vyjití ze samoty - sdílení - je v druhém románu zásadním posunem. Zatímco v Pochoutce slavný gurmán umírá v tříšti rozličných hodnocení svého života druhými, v osamění a jako by za zdí živých, v románu S elegancí ježka přichází nečekaná smrt domovnice Renée v okamžiku, kdy se zdá, že její osamění spěje ke konci. Smrt je tu znamením křehkosti - času pro odvahu ke sdílení je málo. Ač to zní sebebanálněji, jediným východiskem ze samoty je opravdová vzájemnost lásky.
Pochoutka takové tušené východisko nemá. Umírající je někým milován, viněn, nenáviděn, opovrhován i litován, ale zůstává sám ve svém světě osobních chutí a vzpomínek. Nemá čas ani sílu ze sebe vyjít. Po celý svůj život žil plností aktuálního okamžiku a jeho zachycením v paměti. V závěrečných hodinách se stejně tak snaží jen vzpomínat, na co má „poslední chuť". Nemyslí na své blízké nebo je jen velmi povrchně a vzdáleně zmiňuje ve stínu svých kulinářských dobrodružství. Jeho nemocné srdce se zcela míjí se srdci nejbližších. Ve své podstatě zůstává umírající sebestředným jedlíkem - tím, kdo je navyklý od života pouze přijímat. Román ústí v tragikomické završení - v okamžiku rozpomenutí přichází smrt, která je tu dřív než naplnění představy „pravé chuti".
V porovnání obou dosavadních autorčiných románů je Pochoutka spíše předkrmem, v němž si „šéfkuchařka" připravuje své strávníky na komplexnější chuť dalšího chodu. Je proto trochu škoda, že ji v posloupnosti českého menu čteme „jen" jako dezert. To ovšem nic nemění na faktu, že dobré jídlo zůstává dobrým jídlem. Doufejme, že hostina zdaleka nekončí.
Předkrm i dezert
