Román utopený v podružnostech

Tvar | 3.4.2008 | rubrika: Recenze | strana: 20 | autor: Jakub Grombíř

Olga Tokarczuková: Poslední příběhy Přeložil Petr Vidlák Host, Brno 2007 Nejnovější česky vydaná kniha Olgy Tokarczukové, zřejmě nejznámější současné polské prozaičky, přináší osudy tří generací jednoho rodu, tří vzájemně zcela nepodobných žen, postavených před neoddiskutovatelný fakt setkání se smrtí. Autorka se snaží dostat pod povrch běžných dějů, popsat lidskou snahu nahlédnout smrti do karet a zároveň překonat svou pomíjivost:
„Majitelé tváří na portrétech se vsákli do země, rozplynuli se, už nejsou žádné stromy u cest, ani ten malý pejsek zírající se zájmem z rohu obrazu. Hedvábné královské šaty zetlely, malé ruce se propadly, sklouzly z nich prstýnky, přestaly existovat studené, vonící květy pivoněk, nezůstala po nich ani stopa, změnily se v hromádky prachu, voda se odpařila, barva se rozpadla na sloučeniny železa, oxidy, vůně se vznesla nahoru ve formě dlouhých částic zachycených pak kapkami vody, které vytvořily potůček, a voda se proměnila na několik generací hmyzu, který požírají ryby, a ryby žijí v chovných rybnících, odkud se dostaly jako hnojivo do holandských skleníků, kde se změnily v jahody nebo broskve, a staly se součástí zmrzliny, kterou kdysi jedla s dcerou, a šla spát, aniž by si uvědomila, že v sobě nosí částice vůně zvěčněné na obrazu s pivoňkami."
Kniha obsahuje silné momenty, citlivé popisy tachykardie nebo starého, chátrajícího domu, ale přehršle metafor se ne a ne propojit do příběhu (podtitul praví, že jde o román ve třech novelách, ale přesnější by bylo označit ho za tři skici, které jsou na samostatné novely příliš dějově chudé a do románu jim ještě hodně chybí). Oproti autorčině vrcholné knize Pravěk a jiné časy zde chybí humor a fantazie, nahradila je směšná vážnost holčičky, která si neuměle zkouší maminčiny šminky a vzniká tak cosi bezkrevného a rozvleklého, za každou cenu „uměleckého". Násilně působí už úvodní scéna autonehody, která zjevně slouží jako záminka k tomu, aby byla hlavní hrdinka vytržena ze svého dosavadního života a donucena rekapitulovat. Tokarczuková se zaměřuje hlavně na detaily, jako by se v nich chtěla utopit. Ale: je například možné, aby bylo náměstí „postaveno"? Nechci hledat hnidy za každou cenu, ale autorka prostě píše moc a platí za to přesností vyjadřování. Při tom, jak její hrdinky neustále nad něčím dumají, je až nápadné, jak se nedokáží zabývat ničím jiným než samy sebou...
Nejlepší je novela prostřední, která má přece jen příběh. Autorka se zde vrací ke svému klíčovému tématu, zkušenosti lidí přesunutých z oblasti zabrané Sověty do oblasti zabrané Němcům, do cizí země, se kterou se nikdy pořádně nesžili. A tak i manželství bez lásky nakonec získává smysl jako aliance proti celému nesrozumitelnému a žravému světu. Tokarczuková zde klade otázku, jaká je nejúspěšnější strategie přežití, ale také, jaká je cena tohoto přežití, zda se od určité hranice nemění spíše v přežívání. Ale i zde najdeme určité nelogičnosti: jednoduchá a živočišná Parka se vyjadřuje jako překvapivě hluboká filozofka. Možné je samozřejmě všechno, ale u skutečně velkých spisovatelů si čtenář tyto otázky vůbec nepokládá (literáti z prostředí úzce specializovaných intelektuálů mají, zřejmě z nedostatku autopsie, neřešitelný problém věrohodně popsat neintelektuálního hrdinu - vyjde jim buď zkarikovaný pitomeček, nebo diletantsky mudrující hybrid).
Závěrečná část, kde autorka využívá motivů z Mária a kouzelníka a Smrti v Benátkách, ba přejímá i asepticky suchý styl Thomase Manna, se už svojí povrchní exotikou a moudrostmi za pět padesát silně blíží červené knihovně. Těžko zachovat vážnost, když jedenáctiletý chlapec promlouvá o karmě podobně jako ono dítě ze Saturnina: „Bohdá, že žízní nezahyneme!"
Tokarczuková čtenáře strašně ráda poučuje, například o dvojhvězdě v oji Velkého vozu. Tohle je typický produkt vysokoškolského prostředí, posedlého citáty a nutícího „prodat" i tu nejméně podstatnou vědomost. Ale lidé, kteří si dnes najdou čas na čtení beletrie, si zpravidla nezaslouží být takhle podceňováni. (Osobní vzpomínka: jako pubescent jsem se na tu dvojhvězdu pokoušel balit ženské, ale každá už to znala...) Tokarczuková v této knize silně připomíná Petru Hůlovou tou urputnou snahou dokazovat, jak se ve světě vyzná, která vyznívá jako pravý opak. Tím, jak sáhne po kdejakém efektu, aby zakryla neschopnost říct něco nového. Většina energie se spotřebuje na snahu dodat banalitám zdání závažnosti, takže už nezbude na výstavbu příběhu nebo psychologickou věrohodnost. Brát nakladatelské záložky za slovo je možná trochu unfair, ale o postavách této knihy se rozhodně nedá říci: „Nezapomíná se na ně snadno." Když srovnáme Poslední příběhy třeba s Pasternakovým Glejtem, kde také převládají vnitřní děje nad těmi viditelnými, na první pohled pozná rozdíl ve váhové kategorii i ten, kdo podobné poetice příliš nehoví (jako třeba já...). Jistě, genialita je natolik vzácná vlastnost, že ji nemůžeme požadovat od každého spisovatele, ale Tokarczuková irituje právě tím, jak se snaží ji všemi prostředky markýrovat.
Asi nelze beze zbytku souhlasit s Ondřejem Horákem, když kdysi označil psaní Tokarczukové za „ploché jako hrudník vzorné školačky". Ale talent Tokarczukové má skutečně svoje meze a v Pravěku se jich dotkla. Další knihy už vznikají spíše ze setrvačnosti, jsou sterilní a neschopné čtenáře opravdu strhnout. Problémem není, že by autorka neuměla psát - ale nedokáže si upřímně přiznat, že nemá co sdělit. Žádný nápad nenechá spadnout pod stůl, ačkoli tím vyznění románu rozmělňuje za hranici únosnosti. Současná polská literatura přitom nabízí dostatek výrazných autorů k překladu, například pozoruhodného venkovského magického realistu Edwarda Redlińskeho. Chtělo by to jen více kreativity a odvahy nespoléhat na osvědčené značky.