Tvar | 1.5.2008 | rubrika: Recenze | strana: 20 | autor: Veronika Košnarová
Seymour Chatman: Příběh a diskurs.
Narativní struktura v literatuře a filmu Přeložil Milan Orálek Host, Brno 2008 Je paradoxní, že nejznámější a základní kniha amerického literárního a filmového teoretika Seymoura Chatmana (*1928) Příběh a diskurs (1978) u nás vychází až několik let po autorově knize Dohodnuté termíny (1990, č. 2000), kde svou koncepci významně revidoval. Jednadvacátý (vycházející však jako dvacátý) svazek hostovské edice Teoretická knihovna je tak opět, po „klasických" spisech H. Friedricha či N. Frye, dalším nutným splacením překladatelského dluhu světové literární vědě, tentokrát na poli u nás v současné době velmi „expandující" teorie vyprávění.
V úvodu ke své knize naznačuje Chatman své základní inspirační zdroje - je to především francouzská strukturalistická škola, konkrétně ti teoretici, jež lze považovat za zakladatele naratologie - R. Barthes, C. Bremond, T. Todorov, G. Genette, A.-J. Greimas. Chatman se po vzoru těchto myslitelů vrací také k Aristotelovi a ruským formalistům; do svého myšlení přibírá ovšem i autory z angloamerického prostoru. Tak jsou postupně v knize citováni např. J. A. Austin a jeho teorie řečových aktů (Austinovu knihu Jak udělat něco slovy si lze přitom přečíst i v českém překladu), W. Booth a jeho Rétorika fikce, G. Prince a další. Jak si povšimli i autoři doslovu Milan Orálek a Tomáš Kubíček, až „okatě" Chatman opomíjí německou naratologii (představovanou v této době především K. Hamburgerovou a F. Stanzelem), třebaže s ní byl očividně obeznámen.
V úvodní kapitole formuluje Chatman základní východisko celé své práce, jež jí dalo také název. O narativu důsledně uvažuje ve dvou rovinách: v rovině obsahové (označovaného), již označuje jako příběh, a v rovině výrazové (označujícího), již označuje jako diskurs. Chatman tu přejal Saussurovou koncepcí langue a parole inspirované dělení, s nímž přišli již dříve jeho francouzští kolegové. Stejně tak se po vzoru francouzských strukturalistů zajímá především o hloubkovou strukturu narativu, která může být realizována v konkrétních případech různými prostředky a způsoby, nejen verbálními. To dovoluje Chatmanovi propojit ve svém myšlení literární a filmový narativ a plynule přecházet mezi příklady z filmu a literatury, byť literatura tu přece jen převládá.
Druhá kapitola práce je věnována spojování událostí v příběh(u). Autor si tu všímá jak časové posloupnosti, tak kauzality. Vzhledem k tomu, že moderní román je svou podstatou často založen na jejich zpochybnění, navrhuje zavést nový termín „kontingence", pojmenovávající spojovací principy, které nejsou založené na tradiční kauzalitě (jako příklad Chatman uvádí Robbe-Grilletův kumulativně-repetitivní princip). Zároveň v této kapitole (a dále i jinde) upozorňuje Chatman na pragmatický rys vyprávění, zde konkrétně na konvenční čtenářskou tendenci spojovat i ty nejrůznorodější věci dohromady. Jinak řečeno: i mezi ty sebevzdálenější představy máme tendenci si dosadit nějaké skryté souvislosti (jejichž odkrytí vnímáme právě jako svůj interpretační „úkol"), neboť předpokládáme, že nějaká souvislost tu přece být musí. Proto také „porozumění konvencím jako takovým je pro jakoukoli teorii vyprávění naprosto zásadní" (s. 49). Překvapivě se v této souvislosti neobjevuje žádná zmínka o tzv. konkretizaci, představující důležitý koncept staršího i soudobého literárněvědného bádání (ať už je to náš F. Vodička, polský teoretik R. Ingarden či na Mukařovského a Vodičku navazující kostnická škola recepční estetiky).
Z rámce celé knihy poněkud vybočuje třetí kapitola věnovaná postavě a prostředí. Pro formalisty i strukturalisty platí, že postavy jsou pouhé „funkce" ve vyprávění, a je tedy chybné o nich uvažovat jako o lidech. Chatman, jinak věrný strukturalismu, toto pojetí odmítá, opět s ohledem na konvenční čtenářskou tendenci si za postavami skutečné lidské bytosti představovat. Zde se ukázalo, do jaké míry je tato kategorie narativu „zanedbaná", neboť Chatmanovi po odmítnutí strukturalistické premisy nezbylo nic jiného, než se obrátit k psychologii osobnosti G. W. Allporta a pojmout postavu jako paradigma rysů.
Autor si byl vědom, že se tu dostává na tenký led, proto neopomíjí zdůraznit, že postavy jsou samozřejmě narativní konstrukty, které však musíme nějak popsat, „a není žádný důvod odmítat termíny z obecného slovníku psychologie, etiky či jakékoli jiné relevantní sféry lidské zkušenosti" (s. 144). Zajímavým podnětem je Chatmanem nastíněná otázka, kdy považovat postavu za postavu a kdy za součást prostředí. Autor tu navrhuje možná kritéria rozlišení (složkou prostředí jsou např. davy statistů a komparzistů, postavy pouze jmenované, ale do děje nezasahující, postavy objevující se pouze ve vzpomínkách některé z postav).
Ve čtvrté kapitole se Chatman přesouvá od příběhu k diskursu; výchozím bodem je tu schéma literární komunikace, do níž podle Chatmana vstupují následující složky: reálný autor, implikovaný autor, vypravěč, narativní adresát, implikovaný čtenář, reálný čtenář. Koncept implikovaného autora je v literatuře již zavedený a v různých modifikacích se objevuje v řadě koncepcí literární komunikace. Chatmanovo pojetí však vzbudilo, jak upozorňují autoři doslovu, mnohé polemické reakce. Čeští čtenáři se mohou např. seznámit s celkem logickými námitkami izraelské teoretičky S. Rimmon-Kenanové v její Poetice vyprávění, jež vyšla jako sedmý svazek též hostovské edice Strukturalistická knihovna (Kenanová tu namítá, že implikovaný autor, nemá-li žádný „hlas", nemůže být pojímán jako subjekt literární komunikace).
Dalším důležitým bodem je tu odlišení pojmu „narativní hlas" od mnohoznačného pojmu hledisko. Až později začlenil Chatman do svého uvažování Genettův termín fokalizace; v daném tématu by jistě bylo ovšem na místě aspoň zmínit Stanzelův termín perspektiva. Závěrečná pátá kapitola je pak věnována problematice různých stupňů vypravěčské přítomnosti ve vyprávění (jako „nevyprávěný" narativ Chatman označuje např. epistolární nebo deníkový narativ).
V mnohých ohledech není Chatmanova kniha (a to ani z pohledu doby svého vzniku) nějakou novou teorií; jejím záměrem je sumarizovat, utřídit a zpřehlednit dosavadní naratologickou terminologii. Sám Chatman vidí jako úkol teorie ne poskytnout novou nebo lepší interpretaci literárních děl, ale s pomocí vědeckých argumentů a přesné a jasné terminologie vysvětlit, co při normální četbě těchto děl všichni a nevědomky děláme. Navzdory této snaze o sumarizaci ovšem některé důležité podněty předchozího literárněvědného bádání, jak již bylo řečeno, kniha překvapivě opomíjí.
Chatmanův Příběh a diskurs ve své době sloužil mj. jako úvod do francouzského naratologicky orientovaného strukturalismu, což s sebou neslo také poměrně dlouhé citace z původních děl či v některých kapitolách takřka doslovné parafrázování jiných autorů (např. v druhé kapitole jsou to části věnované kategorii času /ve/ vyprávění, kde Chatman reprodukuje Genettovu koncepci). Tyto dlouhé citáty, podobně jako někdy až zbytečně rozmílané příklady z beletrie, dnes působí trochu rušivě (už proto, že s mnohými teoriemi je dnešní - i český - čtenář už dobře sám obeznámen); sevřenější forma by na mnohých místech knize jistě prospěla. Toto hodnocení nemá ovšem všeobecnou platnost, neboť např. pro studenty, kteří začínají pronikat do tajů teorie vyprávění, je naopak Chatmanova příručka velmi vhodnou a srozumitelnou četbou.
