Alessandro Catalano: Rudá záře nad literaturou. Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945-1959)
Brno, Host 2008 [vyšlo 2010] (Studium, sv. 30), 427 s., ISBN 978-80-7294-342-5
Profesor české literatury na univerzitě v Padově Alessandro Catalano (nar. 1970) psal svou knihu především pro své studenty, aby jim dodal faktografický základ, o nějž by mohli opřít svůj zájem o literární dění v zemi v srdci Evropy. Už přehledné shromáždění informací o jednotlivých tvůrcích, jejich dílech, o ideologickém a institucionálním rámci, v němž se pohybovali, by znamenalo nesporný přínos. Pokud by autor setrval pouze na faktografickém fundamentu, bylo by patrně na zvážení, zda knihu, která v italském originále vyšla v roce 2004, zprostředkovávat českému čtenáři. Tomu se přece mezitím (v roce 2007) dostalo dvousvazkových monumentálních Dějin české literatury 1945-4989 i dalších cenných přehledových děl (např. Knapíkovy publikace V zajetí moci z roku 2006). Že k vydání překladu anotované práce renomované brněnské nakladatelství Host přistoupilo (kniha vyšla s chybným vročením 2008 v roce 2010, jak o tom svědčí datace předmluvy), naznačuje, že autorovy ambice byly přece jen vyšší a že je vydavatel shledal naplněnými.
Catalanův výklad se odvíjí po časové ose, na jejíchž jednotlivých úsecích se autor zastavuje a podrobně zkoumá osobnosti i fenomény, spojené s dějinami české literatury, například problém avantgardy, socialistického realismu, budovatelského románu, role ideologie v literatuře, obrazu Sovětského svazu či vnímání kulturního dědictví. Přehledný výklad přechází ve filozoficky laděné esejistické pasáže, oživené četnými ukázkami z literárních děl. Je třeba ocenit, že se autor ve snaze pochopit vývoj literatury po roce 1945 vrací do meziválečného období a zkoumá postoj KSČ k literárním tvůrcům, ale neopomíjí ani vývoj literatury za okupace. Je zřejmé, že analýza některých otázek by občas zasluhovala i návratů do 19. století, například v úvahách o tématu vlastenectví, o akceptaci či negaci kulturních tradic. Kniha přináší metodologické podněty k zamyšlení. Zmíním „macurovskou“ pasáž o symbolice mládí v české literatuře komunistické orientace. Blízko této kapitoly nalezneme text věnovaný dobově nejznámějšímu symbolu „věčného mládí“ – Juliu Fučíkovi. Rád bych ještě zdůraznil jako známku dobrého vkusu autora, že v závěrečné části práce věnuje velkou pozornost Bohumilu Hrabalovi, Josefu Škvoreckému i poválečné tvorbě autorů, inspirovaných surrealismem (např. Karlu Teigemu, Zbyňku Havlíčkovi a Egonu Bondymu).
Je škoda, že autor ve větší míře nezasadil výklad o české literatuře do mezinárodního kontextu a zůstal v tomto směru pouze u náznaků (srov. např. paralely českého vývoje s konfrontací italského neorealismu a poválečné avantgardy na s. 14). Do širších dějinných souvislostí by si zasloužila zasadit problematika odsunu Němců (a Maďarů) z Československa. Alessandro Catalano skicuje trochu zkratkovité pojetí odsunu Němců jako jedné z příčin posunu doleva (s. 17), vize odsunu podle něho hověla „starým představám části české politické scény, poprvé v dějinách bylo opravdu na dosah ruky vytvoření homogenního státu“ (s. 42) a jeho uskutečnění prý přispělo k izolaci naší země od Západu (s. 131). Odsun byl ve skutečnosti jedním z projevů radikalismu, sdíleného v té době v širokém politickém spektru napříč Evropou a promítajícího se i do sféry sociální a hospodářské. Je třeba též připomenout, že představa o vytvoření národnostně homogenního státu nepředstavovala v moderním českém myšlení významný faktor. Loajálními Rakušany byli Palacký, Masaryk i Kramář, za první republiky se hlavní politické síly snažily o srozumění s Němci, což vyústilo v jejich účast ve vládě. Byl bych rovněž opatrný při označení Václava Černého v červnu 1945 za mluvčího nezávislosti proti tendenci angažované kultury (s. 53). Díky vzpomínkám Lumíra Čivrného víme, že Černý v té době dokonce uvažoval o vstupu do komunistické strany. Fronty se teprve vyhraňovaly. Co je třeba vysoce ocenit, je Catalanův postřeh, že přijetí sovětského modelu u nás nebylo povrchní – podobně jako u části italské veřejnosti. „Bez masové účasti by byl tento proces nemyslitelný“ (s. 132). Tato úvaha připomíná dřívější tázání Jacquesa Rupnika po domácích kořenech komunismu a nastoluje klíčovou otázku vnitřní podpory komunismu.
Po práci Alessandra Catalana sáhnou s chutí studenti historiografie a dějin české literatury, kterým dodá především cennou systematizovanou faktografii. Neměli by ji však opomenout ani vědci, působící v těchto oborech, jakož i politologové a filozofové. Kniha přináší cenné postřehy a metodologické podněty, jež stojí za další zpracování. Je doplněna bohatým poznámkových aparátem, seznamem literatury a jmenným rejstříkem.
Jiří Křesťan
