V brněnském nakladatelství HOST vydal Alessandro Catalano přepracovanou a rozšířenou verzi své diplomové práce. Hlavním tématem je, jak již vyplývá z názvu, literatura a kulturní politika let 1945–1959. Struktura jeho studie však zohledňuje také období před rokem 1945 i období po jím vymezeném datu 1959. Od fenoménu zrodu socialistického realismu se dostává k hlavní charakteristice jeho vývojových stadií a nakonec i k jeho krizi. Chronologické pojednání úspěšně doplňuje o tematická pojednání věnovaná jak toposům jako mládí, nepřítel či fréza, tak i osobnostem české poválečné literatury, jako byli Vítězslav Nezval, František Halas, Jiří Weil, Egon Hostovský, Bohumil Hrabal a další.
Alessandro Catalano dokáže přemýšlet o tématu vztahu kultury, literatury a politiky v širších kontextech jeho historických přesahů, dějiny literatury padesátých let se snaží nahlížet jako historický problém stejných historických kvalit, jaké přičítáme jiným historickým tématům a obdobím – například i autorovu oblíbenému baroku. Dějiny komunistického režimu v Československu tak ztrácí povýtce mnohé ze své výlučnosti, s níž jsou zpravidla prezentovány. Právě tento přístup však činí Catalanovu analýzu jedinečnou. Jeho pojetí padesátých let je pojetím blížícím se tomu, jak své poslání nahlíželi v padesátých letech nejen sami komunisté – jak Catalano správně uvádí v předmluvě knihy –, ale dokonce i sami nejvyšší představitelé státu, konkrétně prezident Edvard Beneš. Ten ve svých pamětech popisuje svou cestu do Moskvy, na niž jsme zvyklí pod tlakem vlastního historického vědomí pohlížet téměř jako na vnucené zlo, jako na přirozenou kontinuitu národního obrození: V budoucnosti, myslím, bude možné považovat jej také za logické vyvrcholení politiky a cest našich velikých předchůdců z roku 1848, z roku 1867, ze začátku tohoto století, a ovšem politiky a cest Masarykových před první světovou válkou i za ní.
Autor proto úspěšně polemizuje s faktem podvědomě rozšířeným v české společnosti, že komunistická kultura nám byla vlastně vnucena zvenčí (s. 171), v čemž si jeho publikace zaslouží bezesporu velkou pozornost. Se stejným zanícením je však nutno klást si otázku, zda výjimečnost, s jakou se podle Catalana snaží česká kultura vytěsnit kontroverzní období českých dějin (s. 21), je opravdu vlastností ryze českou, či zda se v oné velké vlně kajících se dějin český případ vyděluje čímsi specifickým z obdobných případů opakujících se ve stejném scénáři ve Francii, Německu, USA i Rusku již od osmdesátých let 20. století.
Catalano ve své monograficky laděné práci zdařile osciluje mezi interpretačním pojetím novodobých znaků poválečné české společnosti vytvořené Vladimírem Macurou a politicko-historickou analýzou podanou v textech Jiřího Knapíka, Jiřího Křesťana a dalších historiků věnujících se tomuto období. Catalanově publikaci se nedají vytknout závažnější chyby, jedná se spíše o drobné nedostatky. Kromě komunistického vysílání do Evropy Oggi Italia tak fungovalo i vysílání Ce Soir en France a obě redakce sídlily na základě oboustranně propojených dohod v Praze, vysílaly však z vysílaček v ČSR a NDR (s. 266). Jisté nepřesnosti vznikly i překladem (pražské vysoké učení jako termín pro označení Univerzity Karlovy v padesátých letech 20. století, s. 69). Zdálo by se na první pohled, že nového se čtenář z Catalanovy knihy nedozví nic, stará a známá fakta však zasazuje do nových kontextů, z nichž nejzdařilejší jsou pro historika přesahy k česko-italským vztahům obou komunistických stran v padesátých letech. Ty se zásadním způsobem promítaly nejen do politiky, ale také do kulturních vztahů. Je tedy pravdou, že autor opakuje většinu známých faktů, dokáže k nim však zařadit i skutečnosti dosud opomíjené, takové, které se neřadí ke kánonu poválečných kulturních dějin tak, jak byly vytvářeny doposud.
Doubravka OLŠÁKOVÁ
