Host | 15.1.2009 | rubrika: Recenze | strana: 68 | autor: Jiří Krejčí
Muriel Barberyová S elegancí ježka, přeložil Petr Christov, Host, Brno 2008
Muriel Barberyová (1969), francouzská profesorka filozofie a spisovatelka, vydala dosud dva romány a oba jsou hojně překládány do mnoha jazyků světa. Prvním z nich je Pochoutka (Une gourmandise) z roku 2000, druhým pak po více než sto týdnů nejprodávanější francouzská kniha z roku 2006. V letošním roce se díky Hostu dostává i k českým čtenářům. Román, jehož česká verze nese název S elegancí ježka (L’Élegance du hérisson) se dočkal jen ve Francii během dvou let včetně dotisků nevídaných třiceti vydání, celkem se ho v originální verzi prodalo více než milion kusů, byl oceněn Cenou knihkupců. Vzácně se na jeho chvále shoduje čtenářská obec i kritika. Může-li být „onálepkován“ dvěma poněkud mlhavými atributy, pak je to román velmi francouzský a v tom nejlepším slova smyslu též velmi ženský.
Barberyová rozvíjí dvě paralelně se odvíjející vyprávění dvou obyvatelek téhož luxusního pařížského domu. První z nich je domovnice Renée Michelová, čtyřiapadesátiletá vdova žijící pouze se svým obézním kocourem, druhou pak dvanáctiletá dívka Paloma, dcera poslance a doktorky filozofi e, sestra poněkud povrchní vysokoškolačky Kolombíny. Obě ženské postavy spojuje samota a zároveň dvojí způsob života, který vedou. Obě se jeví svému okolí ve zcela jiném světle, než je to, které prozařuje jejich vnitřní svět.
Renée je výjimečná domovnice. Orientuje se zdatně v evropské filozofi i, v dějinách umění, ve světě klasické hudby i v literatuře. Její zálibou jsou návštěvy knihoven a soukromé studium toho, co nabízejí. Před obyvateli domu však nasazuje masku, která odpovídá očekáváním ve vztahu k její sociální roli. Dokáže s přehledem zahrát typickou domovnici. Jediný, kdo nahlédne pod mimikry, je přítelkyně Manuela, s níž podniká pravidelný čajový obřad.
Paloma je výjimečná pubescentka. Učí se japonsky, aby si mohla v originále přečíst svá oblíbená manga, má přehled o moderní sociologii i psychoanalýze, uvažuje o řeči pohybů lidských těl (píše si „Deník pohybů světa“), na den svých třináctých narozenin plánuje spáchat sebevraždu. Navenek se svému okolí jeví jako introvertka s mírně mizantropickými sklony, naprosto běžnými pro její věkovou kategorii. Zdá se být často nesnesitelnou a náladovou bytostí, zběsile a mnohdy též bezohledně hledající vlastní identitu.
Renée i Paloma jsou si navzdory všem vnějším odlišnostem velmi podobné. Spojuje je nejen vysoká inteligence, ale především citlivost pro krásu v každodennosti. To, co ve světě hledají, jsou prchavé okamžiky krásy, v nichž se strhává maska banality. Paloma zahlédne padající květ na kuchyňské lince: „Když jsem pozorovala, jak tohle poupě se stonkem padá, tak jsem nějak intuitivně na tisícinu vteřiny vytušila, co je podstatou Krásy. …] To by mohlo být ono, proč žít: sledovat okamžiky, které umírají.“ Renée ochutná šálek zeleného čaje: „Ano, vesmír směřuje k nicotě, ztracené duše oplakávají krásu, obklopuje nás spousta bezvýznamného. Dejme si proto šálek čaje. Rozhostí se ticho, venku uslyšíme foukat vítr, šumět a opadávat podzimní listí ve větvích.“ Obě ženské postavy jsou pro svou vnímavost vlastně jedinou postavou v protikladných fázích života (hranice dospělosti, hranice stáří). Obě trpí svou výlučností a samotou. Obě trpí ztrátou naděje ve změnu. Obě ke změně vposled dozrávají a opouštějí své světaboly.
Muriel Barberyová se v mnoha rozhovorech přiznává ke své velké lásce, kterou je japonská kultura. (Je příznačné, že za honorář za svůj druhý román podniká cestu do Japonska, kde v současné době pobývá.) Každá z krátkých kapitol vyprávěných Palomou je uvedena haiku, Renée i Paloma jako autorčina alter ega mají totiž stejnou lásku. Fascinace japonskou kulturou je motivována především svérázným smyslem pro detail a zdánlivě všední okamžik. Japonská kultura v autorčině vidění vnáší do evropského kontextu ztracenou citovost namísto chladné racionality. Život je znovu objeven v okamžiku zastavení času, v okamžiku zážehu zvnitřnění nálady haiku. Do domu Renée a Palomy přichází nový obyvatel — tajemný Kakuro Ozu, aby v obou Francouzkách probudil chuť do života. Navzdory tragickému závěru tak román končí nadějí. V tomto světě lze žít a souznít s druhými, jen je třeba vidět se navzájem.
Pokud bychom uvažovali o inspiračních zdrojích a „příbuzných“ autorech Muriel Barberyové, najdeme velmi pestrou myšlenkovou paletu: filozofi cké exkurzy (svět jako fenomén), Tolstého Vojnu a mír a Annu Kareninovou (cit pro detail), Hledání ztraceného času Marcela Prousta či Ódy Pierra Ronsarda (okamžik ve věčnosti) anebo úvahy Philippa Delerma či Michela Tourniera a vůbec celou bohatou tradici francouzské esejistiky, ale též estetiku japonského filmového génia Jasudžira Ozua, básníka Bašó a mnohé další. Román je tak protkán četnými aluzemi či přímými citacemi, není to však intertextovost samoúčelná či exhibiční. Jde tu o souznění osamělých.
Barberyová totiž prostřednictvím hlasů svých hrdinek vyjadřuje lásku k hodnotám života, které jsou pro ni nejcennější. Nejsou to jen umělecké prožitky. Významné místo mají též chutě a vůně jídel a nápojů, které jsou ve Francii odedávna viděny jako estetické kvality: „Čaj a manga proti kávě a novinám: elegantní okouzlení proti smutné agresivní hře dospělých o moc.“ Ženské hlasy postupně splývají v jediný hold opravdovosti navzdory jistotě akvária, o níž uvažuje Paloma: „Lidi si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku.“
Bude zajímavé sledovat, s jakou odezvou se setká román S elegancí ježka v českém prostředí, vytržen z kontextu svých francouzských kořenů. Snad je to „ježek“ na pultech našich knihkupectví — zvíře navenek nepřístupné (kniha s „podivným“ názvem), ale navýsost elegantní: „Paní Michelová se pohybuje s elegancí ježka: zvenku je obrněná ostny jako pořádná pevnost, ale mám pocit, že uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci. To jsou totiž neprávem opomíjená zvířátka. Plaší samotáři, a přitom strašně elegantní.“
