Literární noviny 2009-14, str. 10, 2. 4. 2009, Pavla Anthonová
Francouzská spisovatelka Muriel Barberyová v románu S elegancí ježka nezapře své filosofické vzdělání a bez patosu vypráví o tom, že zanedbanost a nepřístupnost může skrývat ušlechtilou duši.
Zná to každý, kdo občas vstoupí do knihkupectví, zastaví se mezi regály, nejde po ničem konkrétním, jen vytahuje knihu za knihou a pročítá záložky. Nejen z těchto důvodů se knihy snaží zaujmout již svým přebalem, nakladatelé často sahají až k oslavným šerpám, které zákazníkovi sdělují, jakou cenu ono dílo dostalo, případně kolik se prodalo v té které zemi výtisků. Tyto poutáky mají společné rysy: červenou barvu a tučným písmem vyvedené slovo bestseller. Čtenář by se takovou marketingovou strategií neměl nechat vždy zlákat, ale ani odradit.
Kniha francouzské spisovatelky Muriel Barberyové není svým přebalem výjimkou. Podle všeho ji má doma snad celý svět. Téma, které autorka zpracovává, je však nápadité a ojedinělé. Hlavními hrdinkami jsou dvě navenek odlišné ženy: vzhledem, věkem, sociálním postavením. Renée a Paloma. Padesát čtyři a dvanáct let. Domovnice a dcera poslance. Žijí v jednom domě, ve kterém se úspěšně míjejí několik let.
Zrádci archetypu
Bezesporu zajímavější a propracovanější, mnohdy i běžnému čtenáři bližší, je postava starší Renée. Tato žena se v důsledku traumatizující zkušenosti vlastní sestry snaží přes veškeré své zájmy a inteligenci naplnit společenská očekávání okolí. Je domovnice, a její základní charakteristika přímo naplňuje obecnou představu o tomto povolání – nadváha, šatová zástěra a zápach jídla v bytě, kocour, sledování telenovel. Naplňovat úděl domovnice se Renée daří úspěšně, obyvatelé domu ji přehlížejí a do kontaktu s ní vstupují pouze tehdy, pokud něco potřebují. Její filosofující, ironické a sečtělé já odhalují pouze vnitřní monology. Do svého soukromí, ke své knihovně, pouští pouze přítelkyni Manuelu, která v domě uklízí. „Stejně jako já jsem soustavně nevěrná svému archetypu, Manuela je – aniž by o tom věděla – zrádkyní archetypu portugalské ženy v domácnosti. Tahle dívka z Fara je pravou nefalšovanou aristokratkou ( … ). Co je to aristokratka? Žena, která se nezaplete s vulgaritou ani ve chvíli, kdy jí je zcela obklíčena.“
Druhá vypravěčka, Paloma, malá dívka žijící v přepychu, se ve svých dvanácti letech zaobírá podstatou celého lidského bytí. Paloma je nadmíru inteligentní a stejně jako domovnice se to snaží skrýt. Podobně se snaží co nejvíce schovat před světem a zůstat co nejnenápadnější. Kriticky pozoruje a analyzuje svou rodinu, spolužáky, obyvatele domu či lidi na nákupech. V důsledku toho, jak reflektuje lidský mumraj (nejen) ve svém okolí, si stanoví pevné datum sebevraždy a založí si deník, ve kterém zachycuje své myšlenky.
V první části Barberyová čtenáře navyká stereotypnímu životu obou žen, když na sebe vrší opakující se události, situace, ale i myšlenky. Jak říká protagonistka Renée: „Nuda se jednoho dne zrodila z jednotvárnosti.“ Dramatičtějšího rázu nabývá příběh okamžikem příchodu nového nájemce bytu, pana Ozua. Japonec svým vybraným gentlemanským chováním, majetkem a inteligencí (přibližně v tomto pořadí) okouzlí celý dům a nejvíce Renée, u které v rozhovoru mezi dveřmi rozpozná sečtělost a bystrý intelekt. Muž změní život nejen Renée, ale i Palomě, takže se díky němu začnou více zajímat o sebe navzájem: „Paní Michelová… Jak to říct… Je z ní cítit inteligence. A přitom se snaží… teda je jasně vidět, že dělá všechno možné, aby hrála domovnici a aby vypadala hloupá. ( … ) Paní Michelová se pohybuje s elegancí ježka: zvenku je obrněna ostny jako pořádná pevnost, ale mám pocit, že uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci. To jsou totiž neprávem opomíjená zvířátka. Plaší samotáři a přitom strašně elegantní.“
Román S elegancí ježka přináší možnost zamyslet se důkladněji nad tím, v jakých sociálních rolích žijeme a že mnohé z nich často dobrovolně naplňujeme tak, abychom se vyhnuli problémům. Román prostřednictvím trojúhelníku postav z různých sociálních prostředí konfrontuje předsudky, s jakými své okolí poměřuje vyšší i nižší třída. Paloma i Renée sžíravě a trefně kritizují nevidoucí a nevědoucí lidi okolo sebe, odsuzují je však přitom do puntíku stejně jako oni je. Roztrpčují se nad tím, že se na ně ostatní dívají skrz prsty předsudků, v určitých momentech si však uvědomují, že ony samotné o ostatních neuvažují jinak.
Dům je uzavřené vakuum, ve kterém lidé na první pohled naplňují představy společnosti o určitých životních rolích. Barberyová však v těchto rolích nachází zkostnatělé, předsudečným uvažováním svázané formy a prostřednictvím odlišných hledisek svých postav odhaluje, jak běžné, ale i jak povrchní je smýšlet ve schématech předsudků.
