Host| 15. 2. 2009 | rubrika: Recenze | strana: 72 | autor: Jan M. Heller
Ilija Trojanow Sběratel světů, Host, Brno 2008
Vztah mezi evropskou „civilizací bílého muže“ a jinými kulturními oblastmi světa - lapidárně: vztah Východu a Západu - je téma, které beletrie vděčně nasává a zpracovává. Téma natolik nosné, že spojuje jinak tak rozdílné prozaiky, jako jsou Rudyard Kipling a V. S. Naipaul, z poslední doby třeba Salman Rushdie nebo Orhan Pamuk. Že jde zároveň o téma citlivé i ostře sledované, na to poukazuje skutečnost, že dva ze zmíněných prozaiků jsou nedávnými nositeli Nobelovy ceny (Naipaul za rok 2001, Pamuk za rok 2006).
V situaci po rozpadu velkých koloniálních říší je již nepředstavitelné aktualizovat mýtus o bílém sáhibovi přinášejícím „barbarům“ civilizaci; dodejme však v zájmu spravedlnosti, že ani s prvoplánovou erozí tohoto mýtu, například romantickým vyzdvihováním východní moudrosti a nezkaženosti stavěné do opozice k západnímu pokrytectví a civilizační odcizenosti, již dnes nikdo nevystačí. Jako by literatura reflektovala jistou rozpačitost, s níž bílý sáhib přešlapuje na místě: ano, zbavili jsme se břemene kolonialismu a na bývalé „barbary“ nyní pohlížíme jako na své rovnoprávné partnery - ale co dál? Jednou z nových cest se vydal německý spisovatel bulharského původu Ilija Trojanow, autor románu Sběratel světů.
Tímto „sběratelem světů“ je britský důstojník a cestovatel Richard Burton, historická postava, které se dostává fiktivního „životopisu“. Uvozovky jsou na místě, protože Trojanow skryl životopisnou prózu do složité kompozice. Román se skládá ze tří větších tematických celků, z nichž každý se odehrává v jiné části světa: první v Britské Indii, druhý v Hidžázu, třetí ve východní Africe. Každý z těchto celků je dále spleten ze dvou dalších linií, přičemž vždy první z nich představuje vypravěčské pásmo a ve druhé je zprostředkován pohled na Burtona skrze text jiného typu. Poslední rovinou je pak prolog a epilog, v nichž čtenář prožije Burtonův pohřeb (po návratu do Anglie, „do jediné země na světě, kde se vůbec nedokáže cítit jako doma“) a disputaci mezi knězem a biskupem na téma, zda byl Burton katolíkem. Taková několikanásobně rámovaná kompozice umožňuje nejen zakomponovat do románu exotické motivy (slovníček perských, arabských, hindských, svahilských a kdovíjakých jiných výrazů na konci knihy není zdaleka vyčerpávající), ale hlavně zapojit několik úhlů pohledu nejrůznějších vedlejších postav motivovaných nejrůznějšími zájmy, a tím zprostředkovat nesamozřejmý a mnohotvárný portrét hlavní postavy. Kdo tedy je (byl) Richard Burton?
Burton se vymyká stereotypní představě o nafoukaném britském koloniálním úředníkovi: učí se místní jazyky, snaží se proniknout do místních specifik a shromáždit co největší množství informací o navštívených částech světa. Tento jeho zájem však rozhodně neznamená, že by nějak pochyboval o nadřazenosti bílé rasy. Ačkoli Burton chová například upřímný odpor k otroctví a obchodu s lidmi, v Indii se zase získané poznatky snaží využít k lepší efektivitě britské koloniální správy. Muslimští vrazi by se podle něj neměli věšet, nýbrž spoutaní posadit před dělo, z něhož bude vystřeleno: tak bude zničeno jejich tělo a s ním i šance na to, že vejdou do ráje - odstrašující účinek trestu se tak zvýší. Naopak nikde v Indii nemá cenu zavírat zločince do vězení: „Prostý tvor mužského pohlaví v těchto šířkách považuje několik měsíců v našem vězení za ozdravný pobyt. Jídlo, pití, podřimování a klidné pokuřování dýmky.“ To jen pro ilustraci.
Překvapivější pro čtenáře asi je, když se tu několikrát výslovně projeví názor, že lidé si v žádném případě nejsou rovni. Ovšem v Burtonově době by si asi sotva někdo myslel opak a je sympatické, že se nám to Trojanow nesnaží nabulíkovat. Namísto toho se soustředí na hrdinovu identitu a její proměny: na mnohá místa se totiž někdo jako Burton dostane jedině v přestrojení a stává se, že „šaty dělají člověka“. Zmíněná identita je vystavena mnohým zkouškám: hluboký náboženský prožitek na pouti do Mekky, korunovaný téměř rozhodnutím pro islám, je vystřídán neméně hlubokým šokem z hygienických podmínek a povrchního pobožnůstkářství místního obyvatelstva.
Pointa? Těžko nějakou hledat: neusiluje o ni Trojanowův román, nemůže se k ní drát ani recenze. Lépe řečeno: každý čtenář si tu svou najde, příležitostí k tomu bude mít takřka nekonečné množství.
Rozmanitost jinak
