Tvar | 3.2.2011 | rubrika: Beletrie | strana: 20 | autor: Lukáš Prokop
Slavomír Kudláček: Schůzka v lomu Host, Brno 2009
Chůze a procházení ve stavu jakési soustředěné poddajnosti by mohly charakterizovat poetiku sbírky Slavomíra Kudláčka Setkání v lomu. Máme před sebou sbírku velmi skromného a ukázněného autora, knihu, která vyvolává přesvědčení, že poezie není neřízeným živlem, který člověka urputně pronásleduje anebo se nechává pronásledovat, ale spíše je elementem, který nenásilně „někam“ přiláká a pak se objeví. I proto nalezneme Slavomíra Kudláčka v mlází, houští, v lese i stojícího nad nehybnou hladinou slepého ramene či rašeliniště, tam jako by přišel k sobě, zrovna na tom určitém místě, protože se tam s trochou očekávání rozšířilo kudláčkovsky kalné světlo poezie. Příroda, kterou tento bytostně městský pozorovatel evokuje, má málo společného s domácky zorientovaným a realistickým pohledem venkovana, už útvary, které básník nalézá, s sebou přinášejí odstín něčeho, co zní jako dlouho kultivovaný děs či jakási samozřejmá úzkost prostá stahující temnoty melancholie. Skromnost a odměřenost, se kterou je taková chvíle zapsána, je pak dílem přísné úspornosti a ryzí koncentrace.
Houští je spolu s vodou hlavní přísadou sedmé sbírky pardubického rodáka, chrudimského památkáře a archeologa. Polabská krajina a široký nížinný pás je charakteristický slepými rameny, temnotou kališť, blátem, lesy rychle rostoucích stromů a obřího plevele. Krajina „bludných vrahů / jdoucích tou zemí / zemí za Ramovkou“ či krajina vidin „v šípkových keřích v pustině k Srnojedům“. Zárodečná temnota, neboť Kudláček opravdu z temnoty staví a jako kočka, básníkovo alter ego, hltající mléko „Smrt kočky Míly“, ji také pije, tato stojatá voda, „neprodyšná / jako zlé sny“, kde sedí „rybáři se šílenýma očima“, je skutečným emočním počátkem sbírky. Ta se rozvíjí rytmem pokojného čekání v precizní záznam dlouholeté zkušenosti a především proměny sebe, tak jako osobní cesty k náboženské víře.
Daniela Iwashita v doslovu definuje básníka jako člověka, který je citlivý k signálům života a upozorňuje, že Kudláček vypráví své příběhy vždy z nějakého konkrétního místa. Tím místem je nejčastěji prohloubenina v zemi, jáma, díra, strž, rokle, hrob, ale i lom. To jsou především první čísla sbírky. Obliba těchto míst pochází z básníkova bezprostředního zájmu o hloubku, o metafyzický rozměr lidské existence, která je živá „éterem terénu nekonečna“. Příznačně se objevuje motiv studny, jámy naplněné vodou, na jejíž hladině je později nikoliv samozřejmě objeven obraz nebes. Nebyl by to básník Kudláčkova ražení, kdyby i objevené zrcadlení, přítomnost nebeského na zemi, přijal se spěchem, zpočátku kolem nedůvěřivě obchází a homeopaticky svůj nález užívá.
Zrcadlení a proplétání později vstoupí do soustředěně zkoumaného principu vrůstání. To Kudláček objevuje na toulkách pardubickou krajinou pozorováním stromů; světy jsou do sebe zaklesnuté „jako je větev vrostlá do druhé“.
„Dřevěné“ větve proplétající se jedna v druhou jsou objekty především držícími čas jako předmět a tak ho zhmotňující. Odplývání okamžiků, vždy nový příchod dalšího teď nezůstává ve světě přítomen vzpomínkou, ale dřevem, větví, stromem a je zapsán letokruhem. Léta kruhů: „Přízračný rybíz / modré luny blum / vše prorůstané a houstnoucí / tíhou trav, jablek a plevele / rostlinatění a dřevěnění dnů / špatně pohřbený čas.“ Bloudění v kruhu, bloudění světem jako dřevem, jak mu básník rozumí a nechává zaznít opět až téměř v závěru sbírky v básni Před barokním oltářem, kde jsou dřevěné i mraky, je opět zapříčiněno spletí větví, tedy objekty otělesněného času.
Mlází je později zároveň formou stísňující polovičatosti, zaplétání se a zamotávání, uvíznutí. To je i nezdařený pokus navrátit se, nejčastěji do dětství, k prostotě, pokus, který je pouhým točením či „dětinskostí“ v básni Léta kruhů: „Bylo tam léto / hluboko v černém mlází / a šeřilo se k dešti / čas osahávání dnů / a čas se vrátit / ale už nebyl dům / jen kruh. / Tak zůstal v půli cesty / napůl odešlý / napůl navrácený / a neuměl to změnit.“ Nebo ve Zprávě o stavu Lichnice: „Došlo mi / že jsem nedošel nikam.“
A toto vše postupně, od druhého oddílu - Kniha na dešti - velmi pomalu spěje ke svému kulminačnímu bodu. Ukazuje se stále silněji, že téma nerozhodnosti, jakéhosi polovičáckého rozpětí mezi různé světy, je také oním „lomem“ v titulu sbírky. Přibývá neklidu. A tak voda, kterou básník vnímal dosud jen drženou ve studni jako hlubinu, jako by živelně vyhověla jeho žádosti o odpověď. Začíná pršet, bez konce padat z „borůvkových mraků“. Voda se rozlévá jako ničivá povodeň, přichází jako smrt i jako její pokušení: „Zmokl jsem / a nezmohl se na slovo. / A byl čas začít nosit / oblečení těžší.“ Zde si básník uvědomil, jaké temné síly vzýval, jaké nebezpečné odpovědi se mu dostalo (báseň Baroko pohledem člověka chabé víry). A tu se objevuje nový lom. To, co Kudláček naznačil, již v počátku sbírky slovy z Lednových nebezpečí: „Kdo věří, hoří, kdo nevěří, se peče“, náhle, doslova skokem a ve zkráceném řízení zazní jako nalezená Boží přítomnost. Voda, která pokryje svět, přináší zkázu a zároveň zrcadlí nebesa jako odpověď, která je a bude jednoznačná: „Moře. Ach Bože, tak dobře / je mi! / Vlny mých nejistot / jsou podstatami tvými.“
Navzdory tomuto naznačenému vývoji působí u Kudláčka skok do víry (příznačný pro barokní básníky i teology) významné oslabení výrazové síly. Jako by bylo znát, že Bůh nakonec zvítězí, protne a prozáří kruh, ve kterém se básník zamotal. Je to skoro vynucené příměří, nějak nepravdivé, snad příliš strojené a nucené.
Rytmus událostí, který Slavomír Kudláček navodil, okouzlující a přesné frázování bezčasí je přerušeno okamžiky, které ve spěchu řeší, co bylo tázáno evidentně velmi dlouho. Ty mírné, avšak silně přesvědčivé záznamy takových Očí pocestných ze skladby Na běžícím břehu, ta přesně vystižená hluchoněmá neúčast zimní krajiny na lidském osudu, právě ta, která o sobě dává jindy vědět houštím a mlázím. Tichá lhostejnost, tak dobře známá onomu čtenáři „měkké“ krajiny východních Čech: „Musela to být ztracená nit / co mě přimělo ve Vinarech / zahnout do země s nákazou / pozdního sněhu na pláních. / Bezčasí skalních hran / a černých stromů v zahradách / co mě přimělo jet přes Sedlec / odkud je to jen přes pole.“ - o tuto polohu se čtenář najednou nechce nechat připravit.
Jako by člověku bylo líto toho velmi krásného Kudláčkova tápání i vzpomínek na život ve starých Pardubicích básně Zázraky na úvěr či jednoduchých, málem mechanických říkanek jako je Trať: „Hřebíky zimního soumraku / zatlučené do mraků. // Věci odnesené k lesům / - kde jsou?! // Cesta z Havlíčkova Brodu. / Jedna na osobu.“ Ty totiž vystřídá několik proměněných, skoro násilných, náhlých, sice poněkud radostných, ale docela oslabujících závěrečných básní, psaných už s jinou vehemencí a patrně i s větším časovým rozestupem i odstupem. Škoda.
V čase, kdy velkým úkolem člověka jako by už nebylo umělecká díla vyhledat, ale - skoro by se zdálo - spíš se jejich náporu ubránit a zachovat si alespoň kout intimity, přichází Kudláčkova soustředěná a nevzrušená přesnost bez ozdob fantazírování, ukázněná chodecká střídmost a nenásilné poustevnické ztišení jako diskrétní zpráva o duchovním bohatství, které je možné v takové intimitě zachovat.
