Proč by se někdo pokoušel svolat schůzku právě v lomu? Není to na cestě do města ani z něj, snad někde na půl cesty do vlastní krajiny duše. Po předchozí sbírce Svět, který nebyl (2008), jíž Kudláček zasáhl literární scénu, vychází nová kniha s novými tématy, ale stejnou hloubkou a výrazovou dokonalostí. V ranějších sbírkách, např. v Baladě o Lovětínské rokli (1997) překvapil svébytným pojetím slova, jeho významu pro paměť a prostředku předání výjimečnosti. V pozdější tvorbě rozvíjí intenzitu svého pojmenování a vydává se do minulosti. Setrvává však u každodenní skutečnosti, kterou magicky přetváří, jako například ve sbírce Jiná jména (1999).
Kudláčkovo vidění je osobitým fenoménem samo o sobě. Pomocí zapisování výstižných, minimalistických a referenčně silných metafor Kudláček ve svých textech dochází k zapsaní stavů, které daleko přesahují jeho imanentní bytí. Tyto minimální segmenty jsou vyjadřovány mnohdy nezvykle v prozaizované podobě, která je pro autora v poslední době typická. Hmotný svět, který ztrácí své fyzikální obrysy, je pro Kudláčka kosmem a také materiálem, který přehodnocuje v textu. Vytvářené soudržné obrazy nejsou pouhým obrazem reality. Jsou tvůrčím způsobem přetaveny a svět textu je modelován podle čtenářsky silně pocítitelného pořádku, kterému autor text podrobuje. Ovšem tento odstup není viditelný pouze v rovině sebereflexe, ale hlavně v rovině fokalizace. Kudláček na svět kolem sebe nahlíží jako divák, který stojí za oponou. Je si vědom toho, že její násilné stržení by bylo zločinem proti sobě, ale i ostatním subjektů jeho básnického světa. Pravděpodobně proto sám a pozorně vyhledává v oponě skulinky, kterými nahlíží realitu, která se děje za neproniknutelnou draperií:„ / (...) / Dva dny se probouzeli / duchové koček, holubů a slepic / ukrytí ve vzduchu zahrady. / Jinak tam nikdo nebyl. / Všechno se vlastně stalo / nějak dřív." (str. 16) Zde si můžeme všimnout hned několika obrazných pozoruhodností. Kudláček pokorně nahlíží a nechává na základě svého umírněného sepjetí s profánní skutečností vyvstávat děje dávno minulé, které sublimují v Kudláčkově poetickém „nyní". Není to jediný příklad básně, kdy pravděpodobně podmanivost okamžiku byla spouštěcím mechanismem pro autorův záznam těch obyčejných - někdy pouze fragmentárních skutečností. Autorovo nahlížení skutečnosti se v některých textech stává i tématem, zvláště, dochází-li k autorovu zklamání skutečností: „Nacházet prázdno / kde včera / nebylo nic." (str. 14) Tady se dostává lyrický subjekt básně do rozporu, kdy je doslova usurpován vlastním viděním: „Kamna žhnou viděním / holých stěn, za oknem / andělská mrzne stráž." (str. 13) V básních jako by se často stával trpitelem právě vnímající subjekt, ať už básnický nebo jiná entita, která v autorově básnickém kosmu pobývá.
V obsáhlém prostoru Kudláčkových básní neobjevujeme pouze entity, které se přelévají v čase a jsou sublimovány a utvářeny někde za textem, ale také obecné principy, které nám mohou nebo nemusí pomoci sjednotit text do chápatelných obrazců z jinak efemérního plynutí. Takovým principem je kruh. Kruh je kruhem sám o sobě, přírodním praprincipem a úzce souvisí s živly a časem tak, jak je ve sbírce Kudláček zpodobňuje: „ čas osahávání dnů / a čas se vrátit / ale už nebyl dům / jen kruh. / (str. 38 ) - nejhmotněji se ovšem projeví až ve třetí části sbírky pojmenované Stříbrný kruh. Zde je kruh zřejmou paralelou hmotného světa a v nejedné básni se stává prostředkem apelu po paměti: „ Skleněné rybičky v otevřeném okně / se točí kolem zavěšené osy / (...) / Skleněné rybičky z Třeboně / vzpomínka průhledná / vysoko do nebe. / Co ale bude s těmi / kteří zapomněli? / Co bude jednou ?" (str. 60). Téma paměti je Kudláčkovi velmi blízké, což ve své tvorbě stvrzuje již v delším časovém horizontu.
Oddálení lyrického subjektu od textu i sebe samého dává možnost reflektovat ubíhající čas. Písek v Kudláčkových hodinách se rozhodně nesype bez příčiny, protože jeho stanoviště je vždy vzdáleno dějišti básně. Podobně může na situaci shora - či z dálky - nahlížet člověk poslouchající za dveřmi. Nutno připomenout, že Kudláčkovi chybí rozkoš z takového pozorování, bývá situací spíše zneklidněn. „Černá bahnitá studna / je zapadaná listím a větvemi / nejasným časem a obrazy / domu, který tu nechápavě/ hřál na svých prsou nekonečno / než se mu smeklo." (str.18) Prozření a nahlédnutí je vždy náhlé jako v této básni, náhlé jako smeknutí hada. Okamžiku básnického prozření stojí v protikladu nekonečno, které je kontinuální, ale může se mihnout jako had nebo snad jako vydra, která náleží efemérnímu času stejným způsobem: „Včera uviděl vydru. / Komu to říct". Vydra zmizí po způsobu všech okolních věcí, ne do minula, spíše do „ne-nyní": „položí na polštář / kde všechno viděné / mizí před očima." (str. 24) Máme tak možnost, ač zprostředkovaně, nahlédnout na okamžiky iluminace, kdy všechny věci dostávají řád jako slova v Kudláčkově obraze. Na chvíli jsem zaváhal, když jsem se v doslovu Daniely Iwashity dočetl, že „pro tu extázi i tíhu času stojí také blízko básní Josefa Hory" (str. 75), ale po přečtení sbírky musím říci, že lyrický subjekt Kudláčkovy poezie není provázen personou - „Časem, bratrem mého srdce" - jako u Hory, ale, že Kudláčkovo pojetí času je dostatečně svébytné. Natolik, aby samostatně obstálo.
Pravděpodobně povolání památkáře, stejně jako životní zkušenost básníka, Kudláčkovi dovolilo nahlédnout do minulosti, ze které „vytahuje" zaprášené obrazy, se kterými nakládá stejně jako s imanentní realitou: „(...) a teď se vyhnu cestě ke smrti, a vidíš / vstoupím přímo / s kočkou na rameni, ledňáčkem v srdci / v duši s rybou / pestrou, lesklou mizící / náhonem zapomnění." (str. 69) Dochází často k mísení a prolínání obrazů, které se míjejí v čase, ale spojují se uvnitř lyrického subjektu.
Plnost Kudláčkova básnického světa dotváří i zásadní nevtělená podstata přírody, a tou jsou živly. Zejména oheň a voda se ve sbírce objevují jako prapodstata a duchovní princip, jehož přítomnost vede k zasvěcení - „Pil bych / ale srdce by mi změklo. / Nemohl bych se pak / dostat k těm dubům. / (...) / Lehce se stane, těžce odehraje / stoupá zvolna k těm dubům / nese oheň a vodu / píše o tom." (str. 22) Přiblížení se této prapodstatě je zde pojato jako okamžik vzniku básnického obrazu a v dalších textech je v obdobném duchu variováno. Čtenáři je toto letmé mihnutí zprostředkováno takto: „Možná se blíží / co vždycky toužil vidět." ( str. 23)
Kudláčkova sbírka je dělena do tří oddílů, které spolu tematicky příliš nesouvisí. Téma je upozaděno spíše shodujícím se duchovním principem. Není zde totiž ústřední téma jako takové, ale jde spíše o způsob bytí a vidění, který se v různých oddílech projevuje odlišně. Výše uvedenému odpovídá i Kudláčkovo povznesení obsahu na pouhou reflexi obecného: „Obsah / Spal jsem ve strouze / a byl šťastný / ale teď je to jedno. / Pracné ruce / se lehce dotýkají věcí / a jsi ve všem. / Ruka je teplá / jako voda z karmy / světy se mění." Tato abdikace na strukturu opět stvrzuje náhlost a výjimečnost „uzření".
První oddíl s názvem Věci odnesené k lesům ve velmi semknutém tvaru naplňuje název sbírky Schůzka v lomu: jsme zde unášeni po kraji mezi živly a staletími. Mihotavý záblesk může číhat uprostřed rokle a krajinných nálad, kdekoli, jen ho pokorně poodhalit. Ve druhém oddílu - Knize na dešti - se již topos krajiny rozdvojuje do dvou paralelních rovin. V úvodní básni dílu Její krajina je již krajina dvojí a je příkře oddělena. Vzniká tak dualita krajiny - ženské a mužské. Kudláčkovo přirovnání se v tomto oddílu zkonkrétňuje, ale do jisté míry i ztrácí na bývalé poetičnosti. Básně jako Modlitba hráče pokeru s verši: „My pomůžem si každý sám. / Bůh nemá páru co jsme zač." (str. 51) nebo až klišovité obraty „Žhnou kamna narvaná / posledním žárem století." (str. 50) ve stejné básni štěpí jinak velmi soudržnou sbírku, jakou Schůzka v lomu je. Jsou to právě konkrétní vzpomínky na konkrétní čas, které rozbíjejí časový princip sbírky a porušují její naladění, které se vyznačuje jinak bezčasím - tedy možností lyrické subjektu zhmotnit čas i do jediného obrazu. Básně jako Mlha v Čechách, které jsou pouhým nostalgickým ohlédnutím za osmdesátými lety, do sbírky s tak promyšleným pojetím skutečně nezapadají. Příroda, její živelnost vtělená i latentní, uložená v paměti či jen tak se mihotající však poskytuje dostatečně soudržnou půdu pro Kudláčkovy verbální experimenty, ať už se vydal ve sbírce kamkoliv. Zjevuje nám totiž znovu a znovu ve svých textech mihotavé „ono", které v poezii čtenář hledá, ale ne vždy „jej" tam může najít; „ono", které by mělo být sakrální nadstavbou každého chrámu poezie: „ A aby bylo znát / že je to někde tady / v dosahu našich nedělí / a v kruhu našich ztrát. Že jsme to jenom přehlédli."(str. 68.)
