(...)
Také nejnovější sbírka Slavomíra Kudláčka (nar. 1954) nás zavádí do zcela jiných básnických poloh, v nichž ovšem ústřední pozice také náleží času. Schůzka v lomu (Host, Brno 2009) nabízí v průzračně čirých, úsporných verších možnost reflexivního ztišení. Tak jako v předchozích sbírkách mluvčí putuje krajinou reálnou i snově modifikovanou. Je fascinován místy časového zvrásnění (hřbitov, dům, rokle), kde naslouchá signálům, které k nám pronikají „odjinud", z dávných dimenzí času. Básník zmiňuje děje lidské i krajinné, láká ho jedinečnost lidského osudu i to, co je v něm obecně platné. Do jeho poezie pronikají různé příběhy, vzpomínky a ohlédnutí. Ve srovnání s předchozí sbírkou je autor výrazově střídmější a také sbírka jako celek působí kompaktněji. Paradoxem Kudláčkovy poezie je skutečnost, že s úbytkem slov se existenciální ponor básně prohlubuje. Jeho báseň se již tradičně vyznačuje výjimečným citem pro detail i originální metaforu. V jazykově složitě kódovaných verších nacházíme řadu polarit, z nichž ústřední pozici má holanovská oscilace mezi bytím a nicotou či časem a věčností. Básník proniká k „času holého bytí", do míst, „kde už Tě žádná vzpomínka nevyruší". Někdejší vágní „něco" nyní nahrazuje hrozba všepronikajícího „nic". Básník se nicotě brání osobitým humorem a ironií, se kterou se můžeme setkat zejména v autorských poznámkách k některým básním. Ačkoliv Kudláček vychází ze své každodenní zkušenosti, vždy je zde něco, co tuto skutečnost přesahuje. Ne však ve smyslu spirituálním, leč ryze metafyzickém.
(...)
