Dora Kaprálová, 25. 11. 2005, MF DNES
Jiří Hájíček má v současné české próze solitérní a přesto
nezaměnitelné postavení. Viděním světa je až zaťatě jednolitý a svůj, snad i
proto tendence prominout mu lecjaké formální zaškobrtnutí. Týká se to i románu
Selský baroko.
Spisovatel, bankovní úředník, devětatřicetiletý Jihočech. Všemi těmito
nesourodými údaji je možné ocejchovat Jiřího Hájíčka.
A zdá se, že přesně tohle rozhraní („únikový“ svět literatury, realita solidní
profese a melancholie jihočeské krajiny) utváří otisk a současně mantinely
Hájíčkova rukopisu.
Už povídková prvotina z roku 1998 Snídaně na refýži (Hynek) ohlásila, že do
hustě tuzemské prózy přibyl prozaik, který v povídkách z dusivého maloměsta
dokáže „vyvlávat“ zázračné lyrismy na hranici totální banality. Obraznost
Hájíčkova debutu místy zjitřenou citlivostí a empatií upomínala dokonce raného
Trumana Capoteho.
Další dva romány (Zloději zelených koní i Dobrodruzi hlavního proudu) měly
podle většiny kritiků sestupnou tendenci. Přitom i v obou těchto prózách se
Hájíček pohyboval ve svém důvěrně známém prostředí jižních Čech a oba hrdinové
(shodou okolností nesoucí jméno Pavel, stejně jako hlavní postava posledního
Hájíčkova románu Selský baroko), byli konfrontováni s tvrdou realitou raného
kapitalismu. Na začátku se jevili jako idealističtí Honzové z pohádky, končili
jako poučení, přesněji skeptičtí Honzové - leč bez ztráty ideálu. Koneckonců i
v další povídkové knize Dřevěný nůž zůstal Hájíček věren svým outsiderům -
pozoruje figury maloměsta, proměny jejich představ o tom, kterak žít - to vše
na pozadí politických změn osmdesátých a devadesátých let. Trochu kostrbatě se
snažím na Hájíčkovi obhájit fakt, že je autorem stále téhož příběhu a téhož
nehrdinského smolaře, kterého jen transformuje do různých podob a situací. A
právě to je zřejmě, spolu s občasnou rozvleklostí kapitol či papírovými
dialogy, důvodem ke kritickým výtkám. Na stranu druhou - ačkoliv Hájíček tvoří
spíše solidní mainstream - vkládá do románů sám sebe, zastřeně a nespekulovaně.
Padesátá léta tak už konečně promluvte
Nezpracované téma „temných padesátých“ se čím dál častěji objevuje i v románech
autorů, kteří se narodili až na přelomu padesátých let či v letech šedesátých.
Z posledního roku jmenujme alespoň dva -Za trest a za odměnu Anny Zonové, a
novelu Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče. Z obou formálně precizních
knih je však cítit jistá apartnost, nechtěná schematičnost vidění. Hájíček je
naprosto jiný typ autora - v románové konstrukci je mnohem lajdáčtější, úvodní
kapitoly, zejména pak quazikoketní dotazy, jimiž tajemná Daniela z Prahy v
oblastním archivu znervózňuje mimoňského Pavla, působí až bezděčnou komikou, jako
bychom se ocitli v prvorepublikově distingovaném namlouvání. Jenže i tohle je
vyváženo základní přesvědčivostí hlavního vypravěče. Ten je natolik plastický,
že mu nakonec odpustíme i rozmazané figury kolem (svůdkyně Daniela je totiž
skutečně spíš stínem, než propracovanou postavou).
Hájíček se vlastně - tak jako obvyklespoléhá jen na autentičnost svého
nehrdiny. A pokud román čteme empaticky výhradně jeho očima, je vyhráno.
Pavel Straňanský je rozvedeným pětatřicátníkem s „holým zadkem“, jak ho častuje
jeho prakticky založený bratr. Je ale outsiderem i mezi svými hospodskými
kumpány. Už jen tím, že ve vsi žije v barabizně s opuštěným starcem, že jeho
jediným majetkem je laptop, jediným snem poznat co nejvíce rodokmenů a jedinou
láskou syn Hynek z rozvedeného manželství. Pavel působí skutečně jako nalomený
člověk, který veškerou energii vkládá do zpracovávání genealogií. Činí tak na
zakázku, ale jeho živnost se mu stala posedlostí. (I to je ústřední Hájíčkovo
téma, vzpomeňme na hledače vltavínů z románu Zloději zelených koní!).
Tyto reálie tvoří teprve předehru k postupnému odhalování pokřivených osudů z
padesátých let v obci Tomašice.
Před čtenářem vyvstává příběh vesnické krásky Rozalie Zandlové a příběh udání,
které přivedlo několik sedláků do vězení.
Za pozornost stojí, že Hájíček (potažmo vypravěč Pavel) rozjímá s neskutečnou
empatií o starých lidech, i onu objevenou Rozalii Z. veze nakonec jeho pohledná
ctitelka Daniela do rodné vsi, protože hrdina se při představě, jak jde stará
žena pěšky z nádraží, o holi, zachvěje chladem. Naopak o tom, jak se nakonec
Daniele přece jen podaří Pavla svést, autor s nápadnou cudností pomlčí. Román
nakonec vyústí v ostrém, bohužel však až příliš vyfabulovaném konfliktu mezi
Pavlem a Danielou, z níž se překvapivě vyklube jakási Matahari, mladá žena
mstící se za osud svého děda, sedláka Jirchy. Který princip je spravedlivější?
Udělat za vším tlustou čáru, odpustit, či naopak potrestat a pomstít se, jak
hlásá Daniela? - takto jednoduše lze popsat vyhrocený rozkol mezi idealistou
Pavlem a pragmatičkou Danielou. Hájíček rozuzlením dostál „závažnosti“ románu.
Za jakou cenu však? Z románového konce visí jak strašák břímě tezovitosti a
celý příběh staví do světla jakési literární báchorky -byť záslužné, potřebné a
poctivě napsané.
