Tvar | 16.12.2010 strana: 21 | autor: Eva Škamlová
Atmosféra v rakouském městečku je tíživá a zasmušilá, ačkoli jsou Vánoce. O zločinu se dozvídáme už v prologu, kdy sedmiletá holčička najde svého dědečka zavražděného. Tak brutální vstup do děje spolu s názvem románu slibuje možná poněkud „namáhavé“ a téměř jistě ponuré čtení. Medově sladké je jen v několika situacích a souvislostech, což vytváří kontrast s dalším vývojem případu. Přestože vnější atributy kriminálního příběhu jsou zachovány, román přesahuje žánr detektivky. Nenajdeme tam uklidňujícího Hercula Poirota ani slečnu Marplovou - „v sedm večer si tady všichni sedneme a já vám řeknu, kdo z vás je vrah…“ To už dnes pro většinu autorů a taky mnohé čtenáře představuje jen nostalgickou vzpomínku na zašlé časy geniálních literárních detektivů. A tenhle případ se rozvíjí téměř naopak, než je obvyklé v detektivních románech. O motivu vraždy nemá nikdo ani ponětí, zprvu není ani jisté, zda o vraždu jde. Zlověstných náznaků sice přibývá, pátrání po vrahovi je však s každou další kapitolou zamlženější.
Policejní vyšetřovatel Kovacs a doktor Horn, dětský psychiatr z místní nemocnice, jsou z pohledu zaběhnutých literárních modelů pro ztvárnění lékařů a kriminalistů postavy značně netypické. A vlastně jen oni dostávají hned na počátku příběhu jméno a svou roli. Tito muži nejsou vždy moudří, citliví a odhodlaní. Jejich schopnost připustit si pochybnosti a nejistotu vzbuzuje převážně sympatie, čtenář je ochoten sdílet s nimi i jejich občasnou bezradnost. Policista Kovacs je trochu osamělý a taky zklamaný, psychiatr Horn bývá poněkud skeptický („Dvořák, pomyslel si, nebo Čajkovskij, každopádně něco slovanského. Hudba, která špatně končí. Jako život. Život vždycky dopadne špatně. Jako psychiatr nejsem zaměstnán ničím jiným, než abych lidi balamutil, že to tak není. Jsem komediant, pomyslel si.“), oba však hluboce a vytrvale nesnášejí a odmítají násilí a krutost, s jejichž oběťmi se ve svých profesích tak často setkávají.
Dalším postavám autor dává jméno jen zdráhavě a neochotně. Mnohdy nám osobu přibližuje prostřednictvím druhých, kteří mají s dějem nějakou souvislost, byť jen to, že jsou ze stejného města jako oběť brutální vraždy. A tak se čtenář v textu chvílemi ztrácí, jako by se v noci prodíral neznámou krajinou.
Místní farář Bauer kromě svého církevního poslání učí matematiku, především však běhá, hodiny denně se sluchátky na uších běhá, zřejmě v marném pokusu před sebou utéct. Není to bezvýznamná postava, přesto s ním autor tak zachází - čtenář sotva postřehne, kdo je a „odkud a kam běží“- ani v kapitolách, které jsou zaměřeny přímo na jeho osobu, není téměř nikdy jmenován - možná tak autor chtěl vyjádřit jeho zmatenost a vykořeněnost.
Příběh je poskládán převážně z vnitřních monologů, v nichž se oživují vzpomínky a vracejí se dávno zasuté bolesti. Ani jedna z postav není dobře čitelná, všechny jsou jakoby v mlze, z níž občas vystoupí, takže zahlédneme jejich kontury trochu zřetelněji. Zneklidňující čtení, při němž cítíme „ve vzduchu“ zlo a strach z něj, je to příběh o starých vinách a krutostech, ale i o těch současných, které se právě staly nebo se na ně kdosi připravuje.
V jednotlivých kapitolách vypráví autor ve třetí osobě, výjimkou jsou jen dvě postavy, které nám přibližuje ich-formou. První je čtrnáctiletý Björn, který v pěti kapitolách (z celkových 23) líčí své zážitky a dojmy. Myšlením a jednáním je zcela podřízen svému staršímu násilnickému bratrovi a současně se ztotožňuje s Darthem Vaderem z Hvězdných válek, což ho utvrzuje v bezvýhradné poslušnosti při vykonávání bratrových rozkazů. Bez známky citového zaujetí popisuje do detailu naplánované výpravy, při nichž se „připravuje“ na své poslání. („Mám úkol. Daniel říká, že když se člověk nebrání proti buzerantský, lesbičanský a turecký pakáži, je s ním amen.“) Součástí jeho přípravy na „zodpovědnější“ úkoly je jakési cvičné zabíjení zvířat. („Nasadím si masku Dartha Vadera. Dýchám jako on. Potom otevřu kotec s morčaty a jedno zvíře vytáhnu. Je šedivé s tmavě hnědým zadečkem. Nekvičí. Ani se na mě nepodívá.“)
Druhému vypravěči v první osobě věnuje autor jen jednu kapitolu. Tu rozhodující. Mnohá tajemství však zůstávají. O to větší je tíseň, kterou po skončení příběhu pociťujeme.
Med chtějí všichni
