Respekt | 6. 4. 2010 | rubrika: Kultura - recenze | strana: 57 | autor: Jaroslav Formánek
Pavlos Matesis: Starý dnů. Přeložila Soňa Dorňáková-Stamu, Host, Brno, 2010, 192 stran
„Půda tam byla suchá, léta nepršelo a už dvě století se tam nestal žádný zázrak." Těmito slovy popisuje řecký prozaik Pavlos Matesis ono podivuhodné údolí obehnané „věncem hor", kde se odehrává děj knihy Starý dnů. Na první pohled by na tomto kraji ale nic zvláštního být nemělo. V osadách sice vládne nespecifikované bezčasí, lid je však bohabojný, pod žhavým řeckým sluncem a v potu tváře přičinlivě pracuje na vyprahlých polích, vinicích a v olivových hájích, dodržuje náboženské zvyky i místní tradice, s úctou pochovává své mrtvé a radostně vítá do života novorozence. Inu od světa odříznutý region, jakými jsou všechny horské samoty, kde rurálně-sakrální podoby existence odolávají jakýmkoli civilizačním změnám a vytvářejí tak mozaiku složenou z pitoreskních venkovských obrazů a originálních lidských postaviček.
Matesis ovšem není nostalgický sběratel starožitností. Že v tomto sluncem rozpáleném kotli mezi horami něco nehraje, čtenář pochopí hned po první stránce románu. Nešťastný manžel navzdory protestům porodní báby tluče zemřelou rodičku, aby ji přiměl k životu. Když rány a kopance nepomáhají, odnese nebožku k potulnému divotvůrci Eliseosovi, aby mrtvé šestinedělce znovu vdechl život.
Na následujících stránkách se život vskutku rozproudí. Řecký spisovatel tu divokou imaginací a nelítostnou ironií črtá krutě pravdivé podobenství jakékoli lidské společnosti, kterou ovládají démoni lží, násilí, pokrytectví, závistí, mamonů, chtíčů a pochybné slávy. Kolotoč vášní a emocí maskovaných farizejskou zbožností přitom roztáčí a nejlépe charakterizují varovné věty. „Nevraždi, změníš podobu světa. A jestli zabiješ, buď si jistý, že někdo za to zaplatí."
Jinými slovy, ona nezvratná kauzalita negativního lidského konání, kterou tak mistrně rozehrál ve svých ostře satirických dílech Candide a Zadig, Francois Marie Arouet zvaný Voltaire. Ten ovšem nabízel i naději, optimismus viděl ve schopnosti člověka poučit se, pracovat sám na sobě. Matesisova temná próza naopak tvrdí, že jednou probuzené zlo už nelze zastavit. Neboli od biblického Kainova činu se svět vlastně nezměnil a není v co doufat.
Osou románu je klopotná cesta za postavením světce, čehož chce stůj co stůj dosáhnout Eliseos, ve své vsi zneuznaný a posléze zapuzený pochybný prorok a čaroděj. V asketickém vyhnanství na starém antickém hřbitově, kde při marném kříšení mrtvé rodičky pozná, že není obdařen nadlidskými schopnostmi, se vzteky zatvrdí proti křesťanskému Bohu a rozhodne se, že bude šířit chaos. Pomocí lží, pokoutních zázraků, fyzických i psychických manipulací tak postupně získává vládu nad lidmi z údolí, rozněcuje jejich davovou hysterii, ale i strach kněží. Eliseosovi v tom pomáhá žák Zagros, jenž svého mistra kvůli pomstě za svoji zničenou rodinu utvrzuje v přesvědčení, že je božským vtělením.
Pavlos Matesis patří k nejvýznamnějším současným řeckým spisovatelům a dramatikům. Ve světě na sebe výrazně upozornil románem Psí matka (česky vyšel v roce 2006), v němž vysloužilá kočovná herečka vypráví o svém dětství za válečné okupace Řecka a následném životě. Prozaický epos Starý dnů je úplně jiný žánr. Formou barvité nadsázky plné magických mysterií, nekrofilie, nemocí, pedofilství, znásilňování a vraždění vypovídá o tom, že chaos byl v lidské duši dávno před příchodem Eliseose. Falešný prorok jen brnknul na příhodné struny. Když nakonec pochopí svou chybu, ozve se jeho zoufalý bolestný výkřik. Ovšem jak tomu bylo mnohokráte v dějinách, je bohužel pozdě.
