Tvar | 16. 4. 2009 | rubrika: Dvakrát | strana: 3 | autor: Pavel Janoušek
Škála důvodů, proč lidé čtou a píší o historii, je velmi široká. Někteří v historických tématech vidí příležitost pro alegorii či jinotaj, tedy pro možnost v historických kulisách a kostýmech formulovat a řešit aktuální otázky sociální, národnostní, politické. Jiní jejich prostřednictvím vyjadřují nadčasové existenciální napětí mezi individualitou a dějinami, které jsou člověku bez ohledu na jeho přání a vůli dány a které jej nutí, aby navzdory okolnostem žil, jednal a rozhodoval se, případně strádal a trpěl. A pro mnohé je fiktivní minulost především příležitostí pro svobodné vyprávění nespoutané nudou pravděpodobnosti. Tito autoři a čtenáři tudíž historickou prózu chápou jako příležitost pro fabulaci pozoruhodných příběhů z jiných časů, o nichž si lze - na rozdíl od naší přítomné zbyrokratizované každodennosti - vymýšlet prakticky cokoli a tak hrdiny protáhnout řadou roztodivných dobrodružství, která by se dnes tak snadno odehrát nemohla.
Kdybych měl nejnovější prózu Pavla Brycze začlenit do některé z těchto kategorií, volil bych zčásti tu druhou, spíše však tu třetí, tedy pojetí historie jako záminky pro epické a fantazijní rozvíjení příběhu. Jakkoli totiž autor své vyprávění situoval kamsi na východ v sedmnáctém století, tedy přesněji na Ukrajinu zhruba za časů Bohdana Chmelnického a jeho kozáckého státu, ve skutečnosti se odehrává v časoprostoru víceméně abstraktním. Konkrétní politické a dějinné události a souvislosti zde nehrají větší roli a čtenář není zatěžován historickými reáliemi, neboť ty jsou jen součástí koloritu, jenž umožňuje volně rozvíjet a zaplétat story o lidském osudu v době pochmurné, a proto přitažlivé. O časech, kdy život a smrt, pravda a lež, dobro a zlo měly k sobě - jak dokládá již samotný titul knihy - tak blízko.
Temnotu, v níž člověk musí na Zemi žít, naznačuje i to, že třináct ze čtrnácti číslovaných kapitol prózy nese jméno Noc a teprve tu poslední, otevírající výhled mimo tento svět, autor označil slovem Den. Brycz se při konstruování příběhu opřel o přitažlivost tradiční židovské kultury, respektive o specifické postavení pronásledovaného etnika bez vlastní země, a svérázným ústředním hrdinou a vypravěčem příběhu učinil postavu Adama Jakobiho, židovského světoběžníka, kterému bylo do vínku dáno, aby během svého života zažil velmi mnoho neobvyklého. Narozen za podivných okolností (z panenské matky a bez otce), opustil v mládí ortodoxní židovskou komunitu, absolvoval carskou školu pro důstojníky, zabil otce své první velké lásky, plul s lodí až do Istanbulu, putoval zpět, toulal se, žebral a příležitostně pracoval tu i jinde, přežil velké pogromy - kradl, lhal a miloval. Hojně souložil, ale také měl schopnost vyslovením tajného jména božího oživovat mrtvá zvířata i lidi. Snad proto v něm posléze moudrý rabi Nathan objevil Mesiáše a učinil z něj vůdce celožidovské výpravy do Země zaslíbené a za lepším světem. Byl milován zástupy, leč když tato výprava zkrachovala, zachránil se tím, že se svého poslání bez rozpaků ihned zřekl a veřejně prohlásil za lžiproroka. Žil na dvoře tureckého sultána, i jemu zachránil život a byl propuštěn - snad aby mohl v klidu prožít zbytek svých dnů a sepsat svůj příběh.
V kontextu současné české literatury je pozoruhodný způsob, jakým Bryczův vypravěč své osudy vypráví. Historická tematika v současné próze nepatří k nejběžnějším a už vůbec nebývá zvykem, aby si autoři uvědomovali, jaké možnosti otevírá pro osobitou práci s jazykem. V Bryczově vyprávění se však mísí současná čeština s patosem bezmála starozákonním i s citlivě užitými archaickými a židovskými prvky. Citlivé ucho pak občas zaslechne i něco jakoby z Vančury. Důležité je, že na rozdíl od spisovatelů, kteří věří v to, že literární dílo lze deduktivně vygenerovat obratnou ilustrací předem dané teze, Brycz ve své knize nechává naplno promlouvat jazyk a jeho prostřednictvím i samotný příběh, aniž by vyprávěnému předem přisuzoval nějaké ideové významy. Jeho tvůrčí víra je přesně opačná: doufá, že podstaty se lze dotknout indukcí - popisem a evokací jedinečného a konkrétního.
Vnímám autorovu prozaickou demonstraci této víry jako krok správným směrem. Přesto bych byl ale v rozpacích, pokud bych měl napsat, že jeho próza je literární událostí. Mám totiž pocit, že se mu nepodařilo dojít stanoveného cíle a že nenaplnil úkol, který si vlastním textem před sebe postavil. Úmysl je dobrý, nicméně výsledek vyvolává rozpaky ze smyslu takového vyprávění, řečeno jazykem školy, z otázky, co tím autor vlastně chtěl říci - a jestli tím vůbec chtěl něco říci.
Důkazem těchto rozpaků je ostatně i bezradnost textu na zadní straně knihy, jenž se marně snaží Bryczovu prózu zaškatulkovat a podat adresátovi adekvátní návod k jeho čtení, mimo jiné také tvrzením, že tato próza je „psychologické podobenství o sociálních rolích, které jsou nám světem vnucovány a ze kterých chceme vždy znovu a znovu vystoupit, abychom nakonec zjistili, že to lze jen za cenu sebezničení“.
Citovaná věta je typickým příkladem nadinterpretace, která do autorovy výpovědi vkládá více, než v ní je, ba dokonce něco jiného, než v ní je. Nic totiž Bryczovu Adamovi Jakobimu není tak vzdálené jako psychologické sebezpytování vlastních činů a svého sociálního postavení. K hlubší sebereflexi Bryczova hrdinu nepřiměje ani spáchání vraždy, ani podíl na smrti přítele, ani vlastní nadpřirozené schopnosti, ani okamžik, kdy se stane zosobněním velké Víry, Ideje a Naděje a jejich prostřednictvím vůdcem a svůdcem davů. Bryczovu textu chybí vnitřní filozofická rovina, rychle se střídající děje tu nenechávají prostor pro myšlenky. Vypravěči za podstatnou reflexi nestojí ani vlastní mesiášství, ale ani jeho následná zrada. A už vůbec nedospěje k sebezničení. Jestli bych tedy život hrdiny Svatého démona měl číst jako podobenství, tak jako podobenství lidské přizpůsobivosti, která bez rozpaků akceptuje libovolnou sociální roli, aniž by byla ochotna za ni nést jakoukoli skutečnou odpovědnost - a ještě si vše dokáže vždy ospravedlnit a rychle zapomenout.
Možná to čtu úplně špatně a cosi jsem přehlédl - sto sedmdesát stran přítomné knihy však dokážu brát pouze jako zálohu na velký historický román, kterým by se mohly stát, kdyby si autor sám pro sebe dokázal ujasnit, co vlastně chce napsat. A našel v sobě odvahu pokročit od samospádu vyprávěcí akce k hluboké analýze a podstatnému domýšlení evokovaných dějů a postav.
