Tvar | 6.1.2011 strana: 22 | autor: Eva Škamlová
Název knížky je úryvkem promluvy staré ženy z povídky Konec války. Pomyslné války, kterou vede hlavní hrdina se svou dlouholetou psychickou poruchou. Ona válka končí ve chvíli, kdy opouští manželku a jde se „nadechnout smrti“, která se mu připomněla v podobě umírajícího chlapce.
Povídek je devět… smutku mnohonásobně víc. Nelze si nevzpomenout na Salingera, s nímž Adam Haslett (nar. 1970) zřejmě cítí vnitřní spřízněnost, i když nevím, zda tomu tak skutečně je. Kdyby kniha měla podtitul, mohl by být složen z klíčových slov textu: deprese, psychiatr, sebevražda, homosexuál, smrt, hřbitov, AIDS, strach, otec.
Do těchto skličujících osudů a podivných myšlenkových světů se promítá i hledání lásky a pokusy o sblížení s jiným člověkem. Převážně nepřítomní či ztracení otcové jsou vlastně trvale přítomni, někteří se zjevují svým synům i po smrti: „Odložil román, vyhlédl ven a zůstal ohromeně zírat na to, co spatřil: naproti přes ulici stál jeho otec a díval se nahoru k němu do okna. (…) Bez pohnutí hleděl přímo na Jamese, kterému připadalo, že z otcových očních jamek vylézají silné kabely, překlenují silnici a vedou oknem až do jeho pokoje, kde se mu obtáčejí kolem lebky.“ (Zase spolu) V povídce Věci otce mého se třicátník Daniel vrací vlakem do města, kde prožil dětství, míjí známá místa včetně „policejní stanice, kam s matkou chodívali vyplňovat hlášení o pohřešované osobě“. Danielovým útočištěm je teď místní hřbitov, kde je jeho kamarád hrobníkem. Ve většině z těch devíti povídek postavy někoho či něco hledají – častěji však ztrácejí… někdy i sami sebe.
Homosexuální vztahy jsou zde vylíčeny převážně jako silně frustrující, naplňují mladé muže úzkostí, strachem z osamění i AIDS. Adam Haslett vypráví o lidech v mezních situacích, již se velice často ocitají na hranici smrti. Jejich zážitky líčí stylem, jakým by se dal popsat třeba rodinný výlet nebo cesta vlakem – pod tímto téměř poklidným a střízlivým povrchem však cítíme tu zničující sílu, která postavy ovládá; ta je ve své nelítostnosti a brutalitě otevřeně popsána jen v jedné z povídek – Jak se rodí žal –, kdy se osamělý šestnáctiletý kluk po tragické smrti rodičů dostává z citové otupělosti tím, že vyhledává fyzickou i psychickou bolest, kterou mu způsobuje jeho vrstevník, do něhož se zamiloval. Jako by krutý úděl bylo možné vykoupit zase jen krutou bolestí.
Texty jsou neobyčejné a strhující ve dvou fázích – nejen během čtení, ale i kdykoli později, když se ty příběhy a jejich „antihrdinové“ opětovně vybavují a máme potřebu na ně myslet a zas si o nich číst. Ještě dřív, než povídky čtenáře pohltí, nás možná poněkud znejistí již výše zmíněné náměty, které si autor zvolil – mohou nám připadat tak trochu módní. Pochybnosti však trvají jen krátce, zanedlouho už víme, že je to text zcela mimo kategorie „módnosti“ či vykalkulované přitažlivosti pro čtenáře.
Bolest, lítost, utrpení, citové ztráty… Jak se s tím postavy z jednotlivých povídek vyrovnávají? Jak se s tím naučí žít? Kdo by se dnes takhle ptal… Samozřejmě se to většinou nenaučí… A jejich blízcí? Ti se to rovněž nenaučí, pokud někoho blízkého tito zoufalci mají... Přesto se neprojevují nenávistně, a pokud jsou zahořklí a zklamaní, nejsou agresivní, nechtějí se mstít světu. V povídkách tím nabývá na naléhavosti i to, co v nich přítomno není.
O výtvarném řešení přebalu a vazby by možná měla být zmínka hned na začátku, vždyť grafická podoba knížky je tím prvním kontaktem se čtenářem. Nejen citlivějšího jedince by však mohla poněkud vylekat, nebo přímo od čtení odradit. Plastika Jany Smělíkové, jejíž reprodukce je na obálce, vazbě, vstupních stranách (možná všude), zobrazuje totiž něco velmi slizkého, pitvorného a zlobného. Zřejmě „to“ původně vzniklo coby ztvárnění čehosi skutečně slizkého a odpudivého. Nic takového však povídky Adama Hasletta v sobě nemají. Nedá se ovšem vyloučit, že ta dvojitá nestvůrka pochází z schizoidních snů Haslettových mladých mužů a jejich vyšinutých otců, nebo se do nich pokouší dostat.
Někoho hledáme, na někoho čekáme
