J.-M. Blas de Robles napsal objemný román o lidském troskotání
Snad ještě nikdy nebyl přechod od jednoho století ke druhému tak fádní, ještě nikdy v něm nebylo tolik zlověstného uspokojení sebou sama," píše francouzský spisovatel Jean-Marie Blas de Robles ve svém objemném románu Tam, kde jsou tygři domovem. Jeho bezmála sedmisetstránková kniha ověnčená cenou Prix Médicis je románovým výsměchem tomuto uspokojení - čtenářů, literárních postav i autora -, v němž se prolíná vysoké s nízkým: vážná učenost s jemným humorem, literární experiment s detektivní zápletkou a současné reálie s barokem. Je to omamný tok vyprávění, román řeka, v níž se ovšem i leccos a leckdo utopí.
Filmový styl
Jean-Marie Blas de Robles je podivuhodná osobnost: světoběžník a polyglot, filozof, historik a odborník na podmořskou archeologii, který žije převážně v afrických pouštích, ovšem za svůj domov považuje francouzský Orléans. Svůj román psal dlouhých deset let a dalších deset let kvůli němu nejprve studoval dějiny 17. století, konkrétně život a dílo učence Athanasia Kirchera přezdívaného „Leonardo da Vinci baroka" - to proto, že se zabýval geologií, lékařstvím, orientalistikou, snažil se rozluštit egyptské hieroglyfy a napsal více než třicet učeneckých spisů.
Kapitoly románu vždy začínají výjevy z Kircherova života v Evropě v období vrcholícího baroka, jež jsou psány archaickým stylem a jazykem jeho fiktivního žáka. Blas de Robles takto propojil dvě časové a prostorové linie knihy -druhá se odvíjí v nedávné minulosti severovýchodní části Brazílie, kde žije francouzský intelektuál a dopisovatel agentury Reuters Eléazard von Wogau, který dostal od nakladatelství nabídku připravit k vydání právě Kircherův životopis. Ten se však pro něj stává noční můrou a sám německý jezuita se v jeho očích proměňuje spíš v obskurního učence, který troskotá a mýlí se de facto ve všem, do čeho se pustí. Počet postav se postupně rozrůstá o další ústřední hrdiny - Eléazardovu ženu Elaine, jež se s ním nedávno rozvedla a vydala se s vědeckou výpravou do nitra pralesa hledat vzácné zkameněliny, a jejich dceru Moému, která se pere s drogovou závislostí a nevyjasněnou lesbickou orientací. Mezi „vedlejší" hrdiny, jejichž osudy také vtékají do hlavního proudu románu, patří i mrzáček Nelson, jehož životním snem je vyžebrat si na elektrický vozík, tajemná italská turistka Loredana, mezi níž a Eléazardem se rozvine platonický vztah, a guvernér státu Maranhăo, který chce vykoupit pozemky v národním parku a nechat tu vystavět turistické centrum.
Už jen z tohoto výčtu je patrné, proč Blas de Robles potřebuje pro svůj příběh sedm set stran. Podobně jako barokní učenec Kircher píše i on ambiciózní a megalomanské dílo, ovšem se snahou zachytit v něm chaos současného světa se vší jeho složitostí a rozpory - ztrátou smyslu, násilím a politickou zvůlí. Vypráví však poutavě. Jeho „filmový" styl se jednou blíží strhujícímu thrilleru a detektivce, jindy historickému románu nebo etnografické reportáži. Rozvětvení příběhů svých postav zvládá s bravurou: nikdy nerozvíjí osud jedné postavy tak daleko a do takové hloubky, aby se přitom z paměti vytratil osud jiný, a přesně v okamžiku, kdy už je nutné, aby se rovnoběžky jejich životů protnuly, přichází zvrat a kniha se přirozeně a logicky spojí v jeden souvislý tok.
„Barokní" Roblesův román je tak ve výsledku velmi čtivou knihou. Snad až na úmorné a stále obskurnější pasáže z Kircherova života, které má i nadšený čtenář občas chuť přeskakovat. Pokud to však udělá, ochudí se o překvapivou pointu, čímž ho autor do poslední stránky drží v šachu.
Pomíjivost věcí
Titul románu odkazuje ke knize J. W. von Goetha Spřízněni volbou a citátu z ní, jímž celý příběh začíná: „Nikdo se neprochází beztrestně pod palmami a není pochyby, že se i názory mění v zemi, kde jsou domovem tygři a sloni." Roblesovi hrdinové však nejsou spřízněni volbou, a pokud mají něco společného, je to především jejich zajatecké zahledění do sebe sama - Eléazard do své literatury a spisů německého jezuity, Elaine do svého výzkumu a Moéma do svých drog a naivních ideálů. Trpně se tak nechávají vláčet okolnostmi, v chaosu současného světa ztrácejí životní smysl a orientaci a jeden po druhém ve svém životě troskotají. Výpravu Elaine přepadnou překupníci krokodýlích kůží a kokainu, Moéma se zklame v první hluboké lásce, Loredaně dochází, proč se musí vrátit do Itálie, a opouští Eléazarda, a guvernérovi se hroutí jeho podlé korupčnické plány, když se jeho poskokové dopustí vraždy.
Pohled Blas de Roblese na současný svět je tedy skeptický. Pravda se v něm nepodobá jasu lesního průseku či alespoň mýtině, kde se světlo mísí s temnotou - je jako sama džungle, neproniknutelná, chaoticky bující. „Už dlouho mi nejde o to, najít z tohoto lesa nějaký východ, ale naopak se chci ztratit v těch nejhlubších končinách," píše si do poznámek Eléazard.Román je to však spíše rozlehlý než hluboký. Blas de Robles je více spisovatelem-zeměměřičem než spisovatelem-geologem. Dává přednost ději, příběhům svých postav před zamyšlenou reflexí jejich životů a záblesky poznání se tak zjevují hlavně v okamžicích, kdy se jejich „mikrokosmos" protne s vnějším světem nebo s historickou paralelou Kircherova života. A tak právě v samém závěru knihy, kdy rozvětvený příběh ústí do své delty, nastává zásadní obrat, který mění pohled na lidské vztahy ústředních hrdinů i jejich motivace. Kircherův životopis se totiž ukazuje být něčím docela jiným, než se Eléazard (a s ním i čtenář) domníval. Navíc - zatímco se věnoval spisům německého jezuity, rozpadla se mu rodina a jeho bývalá žena a dcera málem přišly o život.
A v tom se skrývá i výsměch Blas de Roblese sama sobě - deset let se věnoval baroku a největšímu učenci této epochy, aby z něj nakonec udělal potřeštěnce. Vytvořil tu erudovanou intelektuální hříčku blížící se svým stylem Jménu růže Umberta Eka, aby ji v samém závěru shodil a na tváři se mu objevil pobavený úsměv. Jeho román se tak podobá buddhistické mandale, která nakonec musí být zničena, aby si člověk připomněl pomíjivost všech věcí. Blas de Robles tím vlastně vzkazuje: Zaostřením na sebe sama, v zahleděnosti a zajetí našich ambicí se stáváme krátkozrakými.
Těžko pak odhalujeme vrtkavost své pravdy a ve střetu s mnohotvářnou skutečností se náš pečlivě budovaný obraz světa rozsype na kusy. A v tom je vlastně osud Eléazarda (a možná i Blas de Roblese) obdivuhodný - dlouho připomíná dona Quijota, jenž se žene za obrazem překonaného vědění, aby si nakonec uvědomil malichernost svého počínání, kvůli kterému ztratil své nejbližší. Ovšem jestli se s takovým svědectvím rozvedeným na sedm set stran čtenář spokojí a pobaví se nad Blas de Roblesovým ironickým špílcem, o tom se dá spíš pochybovat. Pro takové tu ovšem pořád ještě zbývá strhující příběh s poutavými etnografickými a historickými vhledy a luštění literárních aluzí.
***
