Právo | 18. 3. 2010 | rubrika: Kultura | strana: 17 | autor: Tereza Radváková
VYŠEL ROMÁN WILLEMA F. HERMANSE TEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA
Román Temná komora Damoklova, kterým si nizozemský spisovatel Willem F. Hermans získal před více než padesáti lety mezinárodní uznání, nyní vychází i u nás.
Nakladatelství Host jej vydává jako historicky první český překlad z autorova rozsáhlého díla. Místo doslovu je v knize otištěna stať Milana Kundery, kterou publikoval v roce 2007 ve francouzském deníku Le Monde.
V Hermansových příbězích se odráží jeho osobní postoj vůči lidské společnosti, který se projevuje především silným odporem ke stádnímu chování. Postavy jednají samy za sebe, přestože se v okolním světě tak úplně nevyznají. Nedokážou si správně vyložit počínání druhých, a proto se ocitají v koloběhu nedorozumění a náhod, který často vede k údělu životního ztroskotance.
Henri Osewoudt, hlavní hrdina Temné komory Damoklovy, k nim patří. Vybledlý trafikant s vysokým hlasem a obličejem hlaďounkým jako miminko proplouvá německou okupací Nizozemska bez povšimnutí, dokud jeho obchod nenavštíví Dorbeck. Ten pro Osewoudta představuje vše, čím by chtěl být - hrdinu drsných tváří i povahy. A tak pod praporem zjednodušující zásady, že proti Němcům se musí bojovat „prostě proto, že to jsou naši nepřátelé", plní v podstatě úplně nezištně nebezpečné úkoly, které mu Dorbeck čas od času zadává, aniž by přemýšlel o souvislostech. Neuvědomuje si, že se nad ním postupně zhmotňuje Damoklův meč, který ohrozí jeho existenci nejen za války, ale především po osvobození.
S traumaty druhé světové války se literatura vyrovnává v průběhu celé poloviny dvacátého století. Způsob, jakým se sluší, aby byla uchopena, je pevně zakotven v mysli každého Evropana. Hermans však tyto stereotypy kolektivní paměti nabourává jedním zdánlivě obyčejným, avšak velmi konkrétním lidským osudem.
V místech, kde se odehrál zcela nezpochybnitelný příběh Anne Frankové, žil totiž také Osewoudt. Jeho úděl přináší čtenáři závažnou otázku, jak lze rozlišit hrdinu od neřáda či fantasty.
Dilema ještě silněji podporuje autorova obliba dvojznačnosti, projevující se v estetice knihy. Slovy Milana Kundery se jedná o román „posedlý realitou, ale zároveň okouzlený nepravděpodobným a podivným". Trýznivá nemožnost dokázat nevinu ve směsi zamlžených faktů může čtenáře přivést až na myšlenku, zda Osewoudt opravdu nepodlehl halucinacím. Směr zde určuje náhoda a nezúčastněný pohled kontrastuje se závažností sdělení. Nezbývá než dodat, že v překladové literatuře nasadilo nakladatelství Host hned na začátku roku laťku dosti vysoko.
Willem Frederik Hermans (1921 v Amsterdamu - 1995 v Utrechtu) patří mezi evropské moderní klasiky. Kvůli nesmlouvavému postoji k překladům však zůstává jeho tvorba z velké části přístupná jen čtenářům, kteří ovládají nizozemštinu. Hermans vystudoval fyzikální geografii na Amsterodamské univerzitě a po válce začal současně s akademickou kariérou rozvíjet i své literární ambice.
V poválečných letech vyvolával rozruch zejména románovými pasážemi, které líčí detaily z nizozemského odboje nebo napadají katolickou církev - za Ik heb altijd gelijk (Pravdu mám vždycky já, 1951) byl dokonce postaven před soud. Po řadě dalších veřejných konfliktů se v roce 1973 odstěhoval do Paříže.
Proslavil se především románem De donkere kamer van Damokles (Temná komora Damoklova, 1958), nicméně za vrchol jeho dosti různorodé tvorby bývá považován román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek, 1966) a novela Het behouden huis (Bezpečný dům, 1951).
Člověk v rukách sadistického univerza
