22.04.2010 - Text: Hana Lundiaková
Nizozemský existencialista W. F. HERMANS připomíná: nad každým visí Damoklův meč
Jeden z nejuznávanějších nizozemských autorů moderní doby, Willem Frederik Hermans (1921 až 1995), dosud zůstával podle jeho překladatelky Magdy de Bruin Hüblové českému publiku utajen z více důvodů. Během života spisovatel odmítal šíření svých děl do totalitních zemí a po pádu vlády komunistů, jimž by stejně byly jeho kontroverzní názory nepohodlné, a po Hermansově smrti vydání komplikovalo nelehké vyjednávání s dědici autorských práv. Proto se s jeho nejúspěšnějším románem z roku 1958 setkáváme až nyní ... a doporučuje nám jej i pochvalný doslov Milana Kundery.
Temná komora Damoklova je situována do období německé okupace Nizozemska a doby po jeho osvobození. Sám Hermans prožíval válku v Amsterdamu, kde studoval fyzikální geografii a kde se také v roce 1943 symbolicky připojil k odboji odmítnutím podpisu takzvaného Prohlášení loajality. Připomeňme, že v roce 1944 mělo Nizozemsko asi devět miliónů obyvatel, z toho 12 500 žilo ve válečném zajetí, 300 000 na nucených pracích, 900 000 muselo opustit domov a na 250 000 Nizozemců žilo v úkrytech (viz Deník Anne Frankové). A v temných komorách svých bytů bylo nuceno přežívat po jistou dobu prakticky celé obyvatelstvo.
Také proto domy a interiéry ve významově mnohovrstevnatém Hermansově románu nesymbolizují bezpečí a teplo, ale spíše zatuchlost, čekání, strach, věznění, zabíjení. Jsou stejně jako hlavní postava ztvárněny dvojznačně. Jako kýžená jistota, místo, kde se lze milovat a plodit dítě, ale především jako past. Hrdina knihy Henri Osewoudt je založením suchar, konformista ... příbuznost s přisluhovačem Damoklem není třeba vysvětlovat. Neumí jednat za sebe a sám se snad ani nepovažuje za lidskou bytost. Neduživě vyhlížející bezvousý blonďáček přejímá monology jiných a zcela také přijme za své smýšlení druhých o sobě: „A víš, vlastně se doopravdy nenarodil. Vyklouzl jednou matce do mísy současně s výkaly.“ Člověkem a mužem se stává teprve v okamžiku, kdy potká svůj negativ, pohledného černovlasého odbojáře Dorbecka. (Je otázkou, nakolik si Hermans zahrává s rasistickými teoriemi geneticky vyhovujícího člověka, nakolik je převrací. I v tomto ohledu vzbudil román u části kritiků pobouření.)
Osewoudt vyčkává na Dorbeckovy příkazy a podílí se na vraždách kolaborantů. Jeho životní martyrium dostává teprve teď smysl, zdá se, že mu svět brzy nastaví svou lepší tvář. Potká lásku, a dokonce se na čas díky černému přelivu vizuálně zcela promění v Dorbecka. Právě touto dokonalou proměnou ve vlastní tajemný idol je však nad ním vypsán ortel. Kolotoč násilných činů a Hermansovy suché ironie zrychluje tempo. Osewoudt je na útěku v převleku za zdravotní sestřičku, krvavě zavraždí také svoji manželku a opilého homosexuálního německého důstojníka a dostává se do zajetí Spojenců.
Do postavy Osewoudta vměstnal Hermans hrdinu, antihrdinu, obětního beránka, mučedníka, samozvaného soudce z lidu i slabocha. Historie je popsána jako nespolehlivá hra; i poslední věci, na nichž Osewoudt lpěl a jimž věřil, se ukázaly jako pouhé hříčky. Válka spolykala veškeré hodnoty a po ní jako by úplně zmizela sama lidská paměť. Nikdo nežije, nikdo si nic nepamatuje ... Hermansova velkolepá a bolestná románová nejednoznačnost zůstává nekompromisní až do poslední minuty. Na pomyslném kříži z ostnatého drátu nechává v Osewoudtovi společně zemřít Ježíše Krista i Jidáše.
