Pátrání po pravdě za dveřmi temné komory

Tvar | 18.11.2010 | rubrika: recenze | strana: 23 | autor: Jana Adéeová


Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova Přeložila Magda de Bruin Hüblová Host, Brno 2010 Román jednoho z nejuznávanějších nizozemských autorů 2. poloviny 20. století se k českému čtenáři dostává teprve v letošním roce prostřednictvím nakladatelství Host, ačkoli v zemi svého původu vyšel již v roce 1958 a stal se věhlasným dílem. Důvodem je bezesporu autorovo přání neposkytovat své romány zemím východního bloku, ke kterým tehdejší Československo patřilo. Největšího úspěchu Hermans dosáhl románem Nooit meer slapen (Už nikdy spánek), jehož námětem je pátrání geologické výpravy po meteoritech (autor zde vykresluje možnosti svého původního a hlavního povolání – fyzikálního geografa). Hermans byl nevypočitatelnou osobností, která svými díly i názory často budila rozruch mezi laickou i odbornou veřejností.
Temná komora Damoklova nabízí poutavý příběh, který je podán strhujícím způsobem. Není založen na zbytečně rozvleklých popisných pasážích ani vnitřním monologu. Jde o řetězec událostí, které na sebe navazují s přirozenou lehkostí a umocňují tak dějovost, která nutí „konzumovat“ stránku za stránkou, až se celá kniha stává bezmála třistapadesátistránkovou „jednohubkou“. Na druhé straně nabízí českému čtenáři zajímavý pohled na historickou událost, která i náš národ velmi zasáhla. Jde však o válečný román zcela jiného rozměru, než s jakým se u nás setkáváme v padesátých letech. Kladného hrdinu zde neztělesňuje chrabrý antifašista komunistického smýšlení, ani nejde o vylíčení osudu Žida v koncentračním táboře. Snad jen nepřítel zůstává stejný: nacismus.
Henri Osewoudt a jeho rodiče žijí v holandském městě Voorschoten, kde provozují trafiku. Poté, co matka vlivem psychické poruchy zavraždí otce a následně pobývá v ústavu pro choromyslné, je Henri vychováván strýcem Bartem. Zde zažívá první sexuální zkušenosti s o několik let starší sestřenicí Riou, která ač se mu nelíbí, stává se později jeho ženou. Ujímají se nemocné matky a vedení trafiky po Henriho otci. Tou dobou již probíhá druhá světová válka.
Postava Henriho Osewoudta se jeví jako celkem obyčejná – až zbytečná – do chvíle, kdy do trafiky vstoupí odbojář Dorbeck, který potřebuje vyvolat důležité snímky. Henri si všimne, že je mu velmi podobný, na první pohled se liší jen barvou vlasů. Zatímco Osewoudt je blond, Dorbeckovy vlasy jsou černé. Ve skutečnosti jejich odlišnost tkví mnohem hlouběji – Dorbeck je velmi mužný, suverénní protipól Osewoudta, který se ve svém věku (je mu kolem 25 let) ještě ani nemusí holit a je spíše neprůbojný a uzavřený. Avšak již na základě vnější podobnosti se Osewoudt s Dorbeckem identifikuje a nachází v něm své „ideální já“. Touží po psychologickém přerodu ve statečného, neohroženého „samce“. Později proměnu pocítí, dopomůže mu k ní kadeřnice Marianne, když mu obarví vlasy na černo. Tato změna je bohužel stále jen vizuální; mnohem více na jeho sebevědomí zapůsobí fakt, že se Marianne stává jeho milenkou a životní láskou.
Vyvolání negativů pro Dorbecka se nezdaří, proto se Osewoudt pokusí sám nafotit celkem zbytečné snímky, které „nastartují“ jeho působení v odboji proti nacistům. Dorbeck se během války sem tam objeví a zadává Osewoudtovi, který si nechá vystavit falešné doklady na jméno Filip van Druten, různé úkoly. Nejdříve pomůže ukrýt britskou agentku Elly, kterou ubytuje u svého strýce, zavraždí několik nacistů při jednání nebo zneškodní vedoucí vychovatelku nacionálněsocialistických Bouřňáků (organizace výchovy nacistické mládeže). Stále však nepřestává mít na paměti, jak změna, kterou podstupuje pro vlast, zasáhne do jeho osobního života. Jeho vlastní počínání je tak stále spíše sobecké, snaží se z něj co nejvíce vytěžit, těší se na nálepku „hrdiny“, kterou jistě po skončení války obdrží.
Osewoudtovi, který je stále více pronásledován gestapem, se s neobyčejnou, místy až neuvěřitelnou lehkostí daří vykličkovat ze všech nepříznivých situací a obratně likvidovat nepřátele. Stává se psancem, který se ukrývá, ale zároveň nepřestává plnit vytčený cíl. Když konečně dochází k dlouho očekávanému převratu a nacisté jsou poraženi, nemůže se dočkat ocenění svých zásluh.
Celá syžetová linie je koncipována velmi mystifikačně. To je příčinou čtenářovy iluze, že se setkává s příběhem sice strhujícím a zajímavým, rozuzlení je ale silně předvídatelné. Avšak teprve poslední stránky odkryjí pravou podstatu a poskytnou jakési procitnutí. To čtenář prožívá společně s hlavním hrdinou, který ale celému svému dosavadnímu iluzornímu stavu do poslední chvíle odmítá uvěřit. Zde se znovu nabízí srovnání s českým válečným románem o období druhé světové války. V našem prostředí je tato tematika pojímána velmi vážně a v padesátých letech snad ani nebylo možné, aby vyprávěný příběh nebudil dojem pravosti, aby si autor mohl dovolit založit příběh na iluzi. Je tedy otázkou, jak by tehdejší (zvláště „odbornou“) veřejností byla Temná komora Damoklova přijata.
Otevřený konec zde neplní funkci zamyšlení, jak se asi celý příběh bude odvíjet dál, ale především nutí čtenáře zpětně přehodnotit celý dosavadní syžet. Pokud si vybaví veškeré, byť na první pohled nepodstatné informace, na které v průběhu čtení narazil, může si snad na konci knihy sestavit tuto důmyslnou skládanku a odpovědět na otázku, „jak to vlastně bylo doopravdy“.
Velmi důležitou roli hraje v románu fotografie. Díky fotografiím se Osewoudt setkává s Dorbeckem, fotografie je prostředkem identifikace agentky Elly a fotografie se má stát důležitým corpus delicti, co má dokázat Dorbeckovu existenci. Nakonec však představuje Osewoudtovu zkázu, která ho usvědčí ze spolupráce s nacisty. Nalezneme zde souvislost s titulem knihy, kdy „temná komora“ představuje hrozbu, která visí nad Osewoudtovým osudem stejně jako Damoklův meč. Zároveň jako by Dorbeck při žádosti o vyvolání fotografií vyslovil výzvu: „Chceš okusit mé štěstí?“, podobně jako se bůh Dionýsos otázal Damokla před tím, než nad něj pověstný meč pověsil. Temná komora a fotografie se tak stává pojítkem celého příběhu – v temné komoře vše začíná a tamtéž se pomyslný kruh uzavírá.