Nekultura.cz, 27. 5. 2010, Petra Duhajská
I když to tak asi nevypadá, došlo vydáním více než padesát let starého románu Temná komora Damoklova v českém překladu k významné literární události. Willem Frederik Hermans patří mezi největší postavy nizozemské literatury (minimálně té moderní). Protože si ale nepřál být překládán v zemích s totalitním režimem, jako bylo Československo, mohou se s ním ti čeští čtenáři, kteří nevládnou nizozemštinou, seznámit až nyní. Není ale na toto seznámení už pozdě? Opravdu jsou klasikové nesmrtelní, nebo se to jen tak říká o velikánech minulosti, které už dnes nikdo nečte?
Hned po skončení druhé světové války se v Nizozemsku (a nejen tam) objevilo velké množství děl s válečnou tematikou. Některá z nich byla napsána v ilegalitě ještě během německé okupace. Kromě světově známých autentických deníků, tzv. ego-dokumentů (Anne Frankové, Etty Hillesumové), začaly brzy vycházet i romány. Jejich společným znakem byla v podstatě velmi tradiční forma, podávání svědectví o hrůzách uplynulých let zcela neinovativním způsobem. I morální a hodnotící postoj je tradiční. O vině se nepolemizuje. Na jedné straně černé zlo, na druhé straně bílé hrdinské dobro.
Až zhruba v polovině padesátých let začalo docházet k nabourávání tohoto schématu: například v románu Willema van Maanena Je tomu již dávno (1956), kde se čtenáři nabízí pohled na neslavné konce ideálů, za které se ve válce bojovalo. I zde jsou ale hrdinové stále hrdiny. O tři roky později ale přišel nelítostný kritik náboženských dogmat a scestných politických a filosofických systémů Willem Frederik Hermans a jednoznačnost hrdinství byla definitivně pohřbena.
Hermans, narozený roku 1921 v Amsterdamu (zemřel v roce 1995), vystudoval a později přednášel fyzikální geografii. I jeho próza působí spíš jako vědecké pojednání. Suchý až strohý styl vyprávění, nezúčastněné odtažité pozorování. Jindy sžíravý esejista a obávaný kritik vyzbrojený ostrou ironií v románu Temná komora Damoklova nehodnotí, neodsuzuje, nedělá to za něj ani vypravěč. Příběh Henriho Osewoudta je vyprávěn ve třetí osobě, podrobně, realisticky. Ani Osewoudt jako by o svých činech a hodnotách vůbec neuvažoval. Připojí se k odboji, slepě plní příkazy záhadného Dorbecka, i bez odpovědí na své otázky ve své činnosti nezaváhá.
Někteří klasikové minulosti možná jsou mrtví. Ale dokud budou lidé žít a budou se snažit nějak pochopit svět kolem sebe, bude třeba takových knih, jako je Temná komora Damoklova.
Ani samotný příběh nenabízí žádné jasné závěry. Naopak, téměř všechno relativizuje. Od možnosti poznat realitu a dobrat se pravdy přes hrdinství a morální hodnoty až k vlastní identitě. Osewoudtovi pravda uniká jako sen po probuzení, nakonec není jasné ani to, jestli nějaký Dorbeck vůbec existuje a není jen výplodem Osewoudtovy bujné fantazie. I Osewoudt se postupně ztrácí. Změny jmen jsou sice prakticky vysvětlovány okolnostmi, ale ve výsledku působí dojmem, že člověk nemůže jistě vědět ani to, kdo vlastně je. „,Tak už pochop, co tím myslím: než jsem ho poznal, jako bych nežil. ... Nic jsem nedělal, nic jsem nechtěl, všechno jsem nechával náhodě. ... Až když jsem poprvé potkal Dorbecka, tehdy jsem poprvé něco chtěl, i kdyby to bylo jen to, abych byl jako Dorbeck, i kdybych chtěl jenom to, co on.‘" Tím, že čtenáři celý příběh sledují z pohledu Osewoudta (byť odosobněným způsobem vyprávění), jsou nakonec stejně zmateni jako on. Nezbývá nic, čeho by se dalo chytit.
Hermans platil až do smrti za polemika s vyhraněnými názory, které leckdy rozbouřily jinak velmi tolerantní (alespoň na první pohled) nizozemské vody. Za různá prohlášení nebo pasáže svých děl byl několikrát dokonce souzen. I jeho zpochybnění odbojové činnosti působilo v roce 1959 velmi provokativně. I když později vyšla na světlo aféra tzv. zaškrcené sítě a ukázalo se, že i řízení části odboje v Anglii bylo přímo manipulováno Němci, nedošlo k opožděnému přijetí Hermansovy znepokojivé fikce. Naopak značně posílil pocit „nechejme raději minulost spát."
Nizozemský klasik píše v Temné komoře Damoklově o válce, kterou už většina dnešních čtenářů nepamatuje. Neměli bychom tedy s minulostí nechat spát i mrtvé klasiky? V tomto případě jistě ne. Už proto, že kvalita skutečně výjimečných děl se časem nezmenšuje. Hermansův román není jen dílem o válce, je to strhující příběh plný napětí. Toto napětí pramení nejenom z děje samotného, ale i ze způsobu jeho podání - čím nepravděpodobnější věci se dějí, tím výrazněji se projevuje suchý popis a dodává nepravděpodobnému až děsivou realističnost. Doba velkých ideologií a náboženství už sice byla mnohými prohlášena za mrtvou, ale pokud skutečně otevřeme oči, nemůžeme nevidět, jak moc je potřeba si občas připomenout, že patent na pravdu nikdo nemá.
Hodnocení: 100 %
Ukázka:
V neděli někdy s Riou a matkou chodívali na letiště Ypenburg. Večer poslouchali rádio. Nikdo neměl, co by řekl. U stolu se nemluvilo. Osewoudt pořádal večeři a lehce se pohupoval na židli. Soustřeďoval pozornost na podivné představení: napříč pokojem vedla železnice, po níž nechával dunět dlouhé vlaky. Představoval si, že venku před obchodem stojí letadla s burácejícími motory, ale nevzlétají, nebo úžasné kanóny, které nepřestávají pálit z otřásajících se hlavní.
Osewoudtovi teď bylo devatenáct a měl pocit, že všechno, co se mělo udělat, je už uděláno. Všechny překážky, které ho měly zadržet (jiní věnovali jejich překonávání celý život), se zhroutily, sotva se k nim přiblížil: otec a teta zemřeli. Ria byla žena, se kterou podnikl všechno, na co dokázal přijít, včetně uzavření sňatku.
Willem Frederik Hermans, Temná komora Damoklova, Host, Brno, 2010, překlad Magda de Bruin Hüblová.
