Tvar | 18. 3. 2010 | rubrika: Recenze | strana: 23 | autor: Veronika Košnarová
Zofia Mitoseková: Teorie literatury. Historický přehled. Přeložila Marie Havránková Host, Brno 2010
Jako zatím poslední - čtyřiadvacátý - svazek edice Teoretická knihovna brněnského nakladatelství Host vyšla v překladu Marie Havránkové dnes již klasická vysokoškolská příručka polských studentů literatury Teorie literatury. Historický přehled Zofie Mitosekové (1943). Kniha vznikla na počátku osmdesátých let, poprvé vyšla v roce 1983 a od té doby v několika vydáních. Český překlad doprovází nejen původní Úvod, ale též Doslov ke třetímu vydání (1994); záměr knihy i myšlení Zofie Mitosekové v širších souvislostech literárněvědného bádání blíže osvětluje závěrečný rozhovor Jiřího Trávníčka s autorkou.
Své sledování proměn teoretických reflexí literatury zaštiťuje Mitoseková v úvodu tezí, že proměny literární vědy souvisí s proměnami předmětu bádání, tj. literatury, „předmětu, který je zakotven v poli společenské praxe, neustále mění své hranice, transformuje vlastnosti a funkce" (s. 10). Výchozí teze knihy je spjata s autorčiným přesvědčením, „že myšlení o literatuře (...) tvoří určitou teorii aplikovanou v praxi, jejíž vývoj, otázky, odpovědi a vědecký aparát lze popsat" (s. 11; zdůraznila V. K.). Toto své tvrzení sama Mitoseková relativizuje ve zmíněném doslovu ke třetímu vydání: uvádí tu, že první verze knihy vznikala v době, kdy byly na vrcholu dva velké vědecké systémy: marxismus a strukturalismus; z toho zázemí také podle ní vyrůstá původní „poznávací patos" (patrný v Úvodu), víra v popsatelnost vývoje, otázek, odpovědí a vědeckého aparátu myšlení o literatuře, v možnost komparace a hierarchie, v ideu vědeckého pokroku.
I po několika desetiletích Mitoseková ovšem nadále trvá na propojení literatury a literární teorie se společenskou praxí. Literární věda je z její perspektivy popisována jako celek historicky proměnlivých vědeckých přístupů, orientovaných na poznání určitého empirického předmětu. Jak říká v rozhovoru s Jiřím Trávníčkem v souvislosti s aktuálními perspektivami literární vědy: „Nezávisle na tom zdůrazňuji tezi své knihy, že literární zkoumání bylo a je konvergentní se společenskou realitou. Otázky, na něž se snaží odpovědět, se rodí z aktuální umělecké činnosti, ale reagují také na změny světového názoru." (s. 464)
K popisu vybraných koncepcí umění a literatury Mitoseková přistupuje s vědomím, že popisovanou teorii konstruujeme vždy v jistém smyslu nově, „protože do ní vnášíme hledisko současnosti, které není jen prostým pokračováním minulosti, ale je i přehodnocením, selekcí a (rozšířenou) reprodukcí dat, která minulost poskytuje" (s. 12). Tímto prizmatem postupně sleduje myšlení Platónovo, Aristotelovo, francouzského klasicismu, Kantovo, Hegelovo, Tainovo, filologickohistorickou metodu (W. Scherer, J. Kleiner, G. Lanson), protipozitivistický obrat (zejména W. Dilthey), Ingardenovu fenomenologii literatury, psychoanalýzu, myšlení György Lukácse, ruský formalismus, strukturalismus (zejména ten pražský meziválečný), sémiotiku, osobité myšlení Michaila M. Bachtina, marxismus, intertextualitu, Derridovu dekonstrukci, hermeneutiku (zastoupenou především Gadamerem a Ricoeurem) a genetickou kritiku (studující produkci textu a proces jeho vzniku).
Knihu Zofie Mitosekové charakterizuje jasnost a přehlednost výkladu, schopnost „vyhmátnout" gros představované koncepce, uvést ji do historických souvislostí. Snaží se vždy vystihnout pozitivní přínos dané teorie; přesto by možná místy textu prospěla větší problematizace a pochybování, jaké například představuje ve své knize Démon teorie, taktéž nedávno vydané v Teoretické knihovně, Antoine Compagnon. Přínosné jsou v knize Zofie Mitosekové zejména kapitoly věnované marxismu a M. M. Bachtinovi.
Filozofie marxismu u nás byla zdiskreditována čtyřicetiletou státní praxí, zaštiťující se zvulgarizovaným učením marxismuleninismu, a socialistickým realismem jako závaznou metodou tvoření i hodnocení. Mitoseková tento směr uvažování ukazuje v mnohem komplikovanější a často i podnětné podobě. Zmiňuje se mj. o Frankfurtské škole, k níž patřili mj. W. Benjamin, W. Adorno a M. Horkheimer. Zejména dílo prvního z nich je skutečně objevováno a doceněno až v posledních letech, přičemž nálepku „marxismus" vnímám v jeho případě jako příliš restriktivní. O podnětnosti Benjaminova myšlení se český čtenář může přesvědčit jak v překladových výborech jeho vlastních textů (Dílo a jeho zdroj, Praha 1979; Agesilaus Santander, Praha 1998; Literárněvědné studie, Praha 2009), tak např. u francouzského historika umění Georgese Didi-Hubermana, který v knize Před časem (čes. 2008) o Benjaminovi mluví jako o „hadráři paměti věcí", „sběrateli hadrů světa", „odpadků", které jsou symptomem nevědomí historie. Myšlení M. M. Bachtina Mitoseková představuje od jeho raných počátků, upozorňuje na polemiky s formalismem i jazykovědným strukturalismem. V této souvislosti cituje zejména z knihy Marxismus, freudismus, filozofie jazyka, která v originále vyšla pod jménem V. N. Vološinova. U nás je dostupná ve slovenském překladu (1986), jako autoři jsou zde uvedeni Vološinov i Bachtin.
Příručka Mitosekové v sobě nese i vypovídající hodnotu o stavu tehdejší literární vědy. Mnohé postřehy by dnes bylo třeba korigovat a doplnit. V případě estetiky klasicismu lze odkázat např. na vynikající postřehy v knize Pierra Lepapa Země literatury (čes. 2006); k hermeneutice či dekonstrukci jsou dnes k dispozici překlady některých původních textů i jejich zasvěcené komentáře (v případě Derridovy dekonstrukce myslím především na Michala Ajvaze). Vzhledem k době sepsání chybí např. dnes aktuální genderové (feministické) teorie nebo nový historismus.
Poněkud nespravedlivá je Mitoseková k Jungovi, jehož postřehy shrnuje - na rozdíl od Freudových - velmi stručně a uzavírá je tvrzením: „Jungovy analýzy Joycova Odyssea a Picassova malířství mohou být zajímavým příspěvkem ke kulturní antropologii nebo psychiatrické diagnostice; v těchto univerzálních souvislostech se však umělecká tvorba »rozplývá«." (s. 194-195) Jung samozřejmě nebyl žádný literární vědec, ovšem jeho teorie archetypů může být pro zkoumání některých typů textů velmi podnětná, samozřejmě při zachování respektu k autonomii a specifičnosti uměleckého díla. To ukazují v českých souvislostech např. texty Daniely Hodrové (Citlivé město) nebo Josefa Vojvodíka. V medailonku autorky, zařazeném na závěr knihy, se praví, že její kniha v Polsku působí „jako autoritativní (nikoliv však normativní) příručka teorie literatury". Vzhledem k datu vydání českého překladu by myslím rozhodně neměla aspirovat na tuto roli. Měla by se stát v doprovodu s dalšími publikacemi - vedle např. již zmíněného Compagnona, neméně výborného Cullera (Krátký úvod do literární teorie, čes. 2002) či stále ještě platné Teorie literatury Welleka a Warrena - knihou umožňující studentům prvotní orientaci ve složitém světě (nejen literární) teorie.
