Tvar | 18. 3. 2010 | rubrika: Recenze | strana: 23 | autor: Jakub Grombíř
Ólafur Gunnarsson: Trolí katedrála. Přeložila Marta Bartošková Host, Brno 2008
Že architektura je posedlost až sebezničující, víme už z Goldingovy Věže nebo Böllova Biliáru o půl desáté. Ólafur Gunnarsson ve své knize popisuje nenápadné začátky postupného rozkladu úctyhodné měšťanské rodiny. Hlavní postavou je vcelku úspěšný reykjavický stavitel Sigurbjörn Helgason, který je travestií vikingského ideálu samostatného tvrdého muže - také dokáže jít bezohledně za svým ideálem, jenže výsledkem všeho jeho snažení je jen destrukce. Megalomanské plány vedou k zadlužování a hromadícímu se stresu. Když se jeho nezletilý syn stane obětí znásilnění, odstartuje to definitivně válku Sigurbjörna proti celému světu (pedofilní motiv působí sice poněkud lacině, nepřeceňujme však jeho roli v poselství celé knihy; a oceňme, že Gunnarsson se dokázal na tomto tenkém ledě pohybovat s maximálním vkusem).
Gunnarssonova kniha se odehrává v padesátých letech, kdy i na asketický Island dorazila konzumní společnost a jejím atributem je první obchodní dům v zemi. Tato monstrózní stavba postupně likviduje tradiční hodnoty a ukazuje se, že sebevědomí či duševní zdraví jsou věci značně křehké. A obrat k nejhoršímu nemůže zastavit ani závěrečný povzdech hlavního hrdiny: „Copak nikdo nepochopí, že nechci nic jiného než žít trochu důstojně?"
O Islanďanech je známo, že čtou velmi rádi a krátký román považují za projev nesolidnosti. Také Gunnarsson vypráví volným tempem, popisuje i ty nejbanálnější situace z rodinného života. Důraz klade na propracované psychologické profily jednotlivých postav: nerudný a staromilský tchán, poněkud rozmazlený benjamínek Tóti nebo Helgi, naplňující obraz fotbalisty coby povrchního floutka. Ačkoli rodina žije velmi pospolitě, příliš spolu její členové nekomunikují, každý má před ostatními co skrývat. V mnohém se Gunnarsson blíží realistům devatenáctého století, odlišuje ho však daleko větší míra skepse - vůči možnostem literární fikce i vůči lidskému rozumu jako takovému.
Kniha potvrzuje ledacos z našich představ o Islandu: dlouhé temné zimy, které navozují deprese, a logická snaha tyto deprese přepít, což je ovšem jenom umocňuje. Několik málo úsměvných momentů knihy má na svědomí kuriózní atmosféra islandské metropole jako maloměsta, kde víceméně zná každý každého. Co je povědomé (a asi společné všem malým národům), je sklon každého, kdo získal nějaké vzdělání či prožil delší čas v cizině, opovrhovat svými spoluobčany: „»Ty jsi Islanďan?« »Ano,« přisvědčil překvapeně. »Je to na mně vidět?« »Ten ňoumovský výraz se nezapře,« vysvětlila mu odměřeně. »Jsme národ křupanů.«" Nářky na islandskou provinčnost a konzervativismus jsou v knize dosti časté - a právě ony vedou Sigurbjörna k absurdně přepjatým gestům. Ani tolikrát velebená příroda ostrova není líčena zrovna idylicky: „Guđbrandur obrátil špičkou boty mrtvého kraba. Přestože byl krunýř prázdný, klepeta se stáhla. Kmeny vyvržené na břeh, vybělené sluncem a napůl zahrabané do písku, pomalu hnily. Nad nimi se jako zuřivá bouře přehnalo hejno vřeštících rybáků."
Trolí katedrála potěší hlavně vyznavače klasického románového vyprávění - i přesto, že autor rád mystifikuje. Ponurost knihy není samoúčelná, navenek bizarní počínání jejích protagonistů se řídí přísnou logikou. Důležitou roli hraje náboženství, které má luteránskou podobu přísného morálního kodexu. Člověk je donucen volit mezi pomstou a odpuštěním, aby nakonec zjistil, že ať zvolí cokoli, stejně na to doplatí. Severské státy jsou kolébkou liberalismu, jehož pojetí lidských práv nakonec vede k beztrestnosti asociálního chování. Sklon brát spravedlnost do svých rukou mívají paradoxně lidé, kteří bývají pokládáni za opory společnosti. A není divu, že trest za viny (ať už je jí rezignace na víru způsobená traumatem z mládí nebo zpupná snaha vybudovat novou babylonskou věž) nakonec postihne právě ty nevinné.
Kniha je poctivá a důkladná, těžko však někoho posadí na zadek: téměř čtyřsetstránkovému špalku chybí výraznější zápletka (zvláště když se už na záložce dozvíme, jak kniha dopadne). Podobenství o civilizaci, která zálibou v manipulaci všeho okolo zakrývá vnitřní nejistotu, už také není výrazně nové - vzpomeňme třeba na DeLillův Bílý šum, který věcným a zároveň úzkostným tónem Gunnarssonovu knihu poněkud připomíná. Autor Trolí katedrály na mnoha místech své knihy přesvědčuje, že je dobrý spisovatel; monumentální záměr románu se mu však nepodařilo naplnit zcela přesvědčivě.
