Po Andělech všehomíra je tu další PŘÍBĚH ISLANDSKÉHO ŠÍLENÍ
Kriminální trilogii Švéda Stiega Larssona Milénium Češi skupují jako zlevněné mandarínky. Nakladatelství Host tedy přichází s dalším skandinávským bestsellerem - depresívní rodinnou kronikou sympaticky konvenčního Islanďana Ólafura Gunnarssona. Jedenašedesátník Gunnarsson není v literatuře žádný začátečník - má za sebou několik literárních ocenění za romány, povídky, knížky pro děti i cestopis z USA. Jeho Trolí katedrála, autorův první do češtiny přeložený román z roku 1992, klame tím nejlepším možným způsobem - zpočátku skoro ubíjí detailním popisem nejbanálnějších každodenních činností jedné spokojené islandské rodinky, načež jediná událost idylku rozsekne jako Horst Fuchs zmrzlou plechovku nožem. Kniha postupně bublá a dramaticky přetéká emocemi jako labilní hrnečku, vař.
"Největší potupou, kterou si architekt Sigurbjörn Helgason dokázal představit, bylo vyjít na veřejnost neupravený," začíná Gunnarsson knihu a říká tím o své hlavní postavě více, než by se na první pohled mohlo zdát. Zasněný stavitel Sigurbjörn touží nad Reykjavíkem postavit obří skleněnou katedrálu ve stylu Sagrada Familia. Podobně jako Gaudího vize není ve své době docela realizovatelná ani ta Sigurbjörnova. Přesto se architekt společně s přítelem tesařem pustí do revoluční stavby prvního islandského supermarketu, čímž se rozbíhá koloběh tragických událostí, po kterých už nikdy nic nebude jako dřív. Jednoho dne neznámý muž právě v prostorách nadějného budoucího obchodního centra znásilní architektova syna a osud rodiny se z minuty na minutu boří jako domeček z karet.
Gunnarsson s přibývajícím napětím začíná tlačit na city - zkracuje věty, opouští malebné popisy rodinných večeří a tiše sleduje důvěrně známou antickou tragédii o nepřekonatelném pocitu viny. Každý obviňuje každého a kope kolem sebe, třebaže všichni dávno vědí, že za nic nemohou. Rodina se v Trolí katedrále už nikdy nepřestane hádat, ačkoliv upřímně si nepromluví. Smutek ji prožírá jako moli svetr zapomenutý na půdě, není zkrátka možné se ho zbavit.
Nekonečné osočování a dušení postav ve vlastní šťávě Gunnarssonovi vysloveně svědčí. Čím urputněji se odtažitý Sigurbjörn snaží držet pocity pod pokličkou, tím více na sebe prozrazuje, a tak když nakonec vezme spravedlnost (trochu nezákonně a dost neopatrně) do svých rukou, člověk mu fandí stejně jako vrahovi v Allenově Match Pointu.
Gunnarsson zachycuje rodinu, jež drží pohromadě jako špatně slepený hrnek - všechno je trochu zpřeházené, násilně spojené a trhlina o sobě dá vědět při první lepší příležitosti. Nesnižuje se ale k žádným usnadněním a kolektivní terapii. Nepřináší rozhřešení, laciné morální poselství a utěšující, za beletrii se skrývající rady pro nějakou tu těžkou životní chvíli. Prostě jen vypráví. Dělá to nejtriviálnější, ale nejpůsobivější zároveň. Nechává se unést příběhem a totéž se díky příjemně vypsanému rukopisu a obvyklé severské nesentimentalitě snadno podaří i leckterému čtenáři.
Původní verze textu k nahlédnuti zde.
