Tvar | 18.11.2011 | Strana: 23 | Autor: Martin Skýpala
Adam Haslett: Union Atlantic
Z angličtiny přeložila Martina Neradová
Host, Brno 2010
Osm let po kritikou i čtenáři nadšeně přijatém povídkovém souboru Tady nejste cizej (anglicky 2002, česky 2010), který byl nominován na Pulitzerovu cenu, přišel americký spisovatel Adam Haslett s ambiciózní románovou prvotinou Union Atlantic. „Žijeme v šíleně komplikované kultuře (…), kde je těžké zpomalit a zamyslet se nad důsledky činů jednotlivce, vlád nebo korporací. Cítil jsem povinnost (…) reflektovat alespoň nějaký aspekt toho bláznivého víru,“ říká Haslett v jednom z rozhovorů, týkajících se jeho nové knihy (v českém překladu ho lze nalézt na internetových stránkách nakladatelství Host). Otázkou ovšem zůstává, nakolik se Haslettovi snaha zakomponovat osudy svých podivínských samotářů do světa bankovních operací a trhů s cennými papíry zdařila.
Ústřední zápletku knihy tvoří spor dvou postav – veterána z Perského zálivu, nyní bezohledného bankéře, Douga Fanninga a vysloužilé středoškolské profesorky historie Charlotte Gravesové. Předmětem jejich boje se stane pozemek, který Charlottin otec kdysi věnoval městu a na kterém si zbohatlík Fanning navzdory této závěti nechá postavit luxusní vilu. Psychicky labilní Charlotte se rozhodne Fanningovi postavit a s pomocí soudu ho přimět pozemek opustit a dům nejlépe zbourat. Ona žije v rozpadajícím se sousedním domku, takřka v naprosté izolaci. Společnost jí dělají jen dva velcí psi, kteří k ní v jejích představách promlouvají hlasy černošského aktivisty Malcolma X a puritánského kazatele Cottona Mathera. Mezi oběma znesvářenými stranami se ocitne sedmnáctiletý homosexuál Nate Fuller, který nedávno ztratil otce a jehož sexualita si právě hledá cestu z říše fantazií do skutečného světa. Ten v příběhu sehraje roli jakéhosi tragického katalyzátoru.
Neméně důležitou složkou románu je vylíčení bankovních machinací, kterých se Fanning a jeho podřízení i nadřízení dopouštějí ve snaze získat větší bohatství pro své šéfy a sami pro sebe. Autor románu má vzácný dar vysvětlit složité ekonomické postupy tak, aby je pochopil i laik. A jeho kniha tím samozřejmě získává na atraktivitě. Zřejmě nejen Američané touží pochopit, co se to se světovou ekonomikou děje. Ne nadarmo kritik Ron Charles z Washington Post píše, že by Haslett mohl být novým F. S. Fitzgeraldem věku finanční krize. Pokud vám není jasná úloha Federální rezervní banky ve světovém ekonomickém systému a máte jen mlhavé tušení o významu pojmů jako „swap“, „futures“ či „proprietary trading“, potom je možná Union Atlantic to správnou knihou pro vás. Snadno to poznáte z následujícího citátu. Ten popisuje povolání Charlottina bratra Henryho Gravese: „Jako prezident newyorské Federální banky (…) odpovídal (…) za všechny banky v okrese. (…) Také měl na starosti regulaci velkých holdingových společností (…), ale newyorská (…) banka nebyla na rozdíl od ostatních regionálních rezervních bank jen dozorčí institucí. Byla provozním centrem celého federálního systému. (…) Na jejích účtech měly část svých aktiv téměř všechny státy světa. (…) Zjednodušeně řečeno, Henry Graves řídil největší vodárnu v instalačním systému globálních financí. Jeho nejdůležitější úlohou bylo udržovat peníze v pohybu.“ (srov. s. 67) Jak vyplývá z ukázky, Haslettův román je srozumitelný, a to i v ekonomických pasážích.
Já se však raději zaměřím na estetickou rovinu knihy. V této oblasti pravděpodobně narazíme na tu větší, tu menší vady na kráse. Netýkají se ani tak samotného jazykového stylu. Ten zůstává, řečeno bez ironie, velmi příjemně čtivý, a to i v překladu. V záplavě kladných recenzí, které přivítaly Union Atlantic jako román, jemuž skutečnost dala za pravdu (viz např. Liesl Schillinger z New York Times), se nad nedostatky knihy jakožto uměleckého díla pozastavila snad jen kritička téhož deníku Michiko Kakutaniová. Ta zpochybnila především životnost ústředních Haslettových postav: „Jako by ho idea napsat robustní román, jako stvořený pro zfilmování, (…) přesvědčila o tom, že musí vykreslit své postavy širšími, plochými tahy štětce.“ Nejen tato kritička se ovšem pozastavuje nad tím, že v Haslettově románovém světě je až příliš mnoho náhod. Do pravomoci zmíněného H. Gravese spadá i Dougova banka, chlapec, kterého Charlotte doučuje, je zároveň homosexuál (a Dougův milenec) atp.
Haslett ve svém rozhovoru říká, že mu šlo o to, sladit mikrokosmos (tj. postavy) s makrokosmem (tj. ekonomií). Po přečtení jeho povídkové prvotiny se mohlo zdát, že dá v případě potřeby přednost mikrokosmu. V Union Atlantic se každá z Haslettových postav dopustí jistého tragického přehmatu, či omylu. To, jak se s ním vyrovná, napomáhá vyjádřit její jedinečnost jakožto postavy. Tak by se Haslett vydal cestou svého slavnějšího současníka Michaela Cunninghama. Cunninghamovy prózy staví na jedinečnosti postav, a to i tehdy, když popisují zcela aktuální společenské problémy (viz například Cat, postava z novely Dětské tažení z knihy Vzorové dny). Haslett se však blíží spíše k autorskému typu Johna Updika. Své postavy pojímá skrze jejich typické „třídní“ produkty a z jejich selhání sestavuje složitý kauzální řetězec, který ho posléze dovede až k ekonomickém kolapsu. Jednotlivci v Haslettově románu svou amorálností vytvářejí krize, a nelze je za to vinit. V takto ambiciózním díle bych ovšem od autora očekával ještě nějakou další zprávu. Haslett je ostatně občanským povoláním právník. Mohl by vědět, že míra zavinění bývá u různých osob různá.
