Reflex.cz, 19. 2. 2010, Vít Kremlička
Teď už se to konečně ví - jako mají poetové za erbovní zvíře okřídleného koně Pegasa, prozaici se honosí okřídleným prasetem.
Zde je důkaz: „A prasátko běží do zahrady, tam si lehá na sníh a dělá andělíčky, jak malé rozpustilé děti dělávají, a hop, už letí, křidélkama mává, malý pegásek, už se pusinkuje s hvězdičkami." (Zabijačka) .
Středoškolský učitel Zdeněk Grmolec má opravdový vypravěčský dar, jeho povídky i po čtvrtstoletí zůstávají čtivé a svěží. Kdyby jenom to - vytasil se i s povídkami ze současnosti: ač se odehrávají v totalitním prázdnu, jsou nadčasové. Přestože by mohl čtenář nabýt dojmu, že jsou na Moravě nejdůležitějšími událostmi zabijačky a vinobraní - a nebude se mýlit! - Grmolcovi hrdinové prožívají silná duševní dramata: odmítnutí hlouposti totalitního způsobu života (Falstaff), touhu po Bohu (Vymítání anděla) anebo prohrávají boj s vlastním sebeklamem (Proměna Marie z Magdaly, Ponížení).
Obraz vesnice a mysli vesničanů v době kolektivismu má daleko k idyle „velkých širých rodných lánů": ponížení, žal, sprostota, vnucený pragmatismus, bědy v duších. Realismus tak přesvědčivý, že se utrpení jeho postav při četbě dotkne až osobně, jako při zmínce o sousedovi nebo známém, který byl postihnut komunistickou mocí. Maně si přitom lze klást otázku: kde se v lidech brala taková otrlost a bídáctví - cožpak utrpení neočišťuje? Bylo po válce, ale netřeba v tom hledat metafyziku: obzvlášť po katastrofě a v utrpení se mají lidé k sobě chovat slušně. Totalitní propaganda mrzačí mrav, socialismus končí bídáctvím.
K zamyšlení vede povídka Host bez růží - příběh o německém vojákovi, kteří se na několik dní zastaví u venkovského faráře, v záchvatu náhle propuknuvšího šílenství mu zastřelí psa a poté sebe. Příběh, ač se zdá levný, svým schematismem působí, jako by se opravdu stal. Všichni Grmolcovi povídkoví hrdinové jsou vyšinutí anebo přímo šílení: sovětský voják znásilnivší v polích venkovanku Julii, somnambulní Jan, Adolfovi rodiče, staroch Baum... Jediný, kdo jeví známky rozumu, je malý Daniel, vzdorující zbožně tlaku okolí. O prozaikových postavách lze říci, že touží vyjít z literatury do života a jenom literami zůstávají poutány.
Autor pěti dosud vydaných knih Zdeněk Grmolec bývá označován tu za folklorního spisovatele, tu za katolického autora. Je mi jedno, kým je; čte se opravdu dobře.
