Tvar | 18. 3. 2010 | rubrika: Recenze | strana: 22 | autor: Eva Klíčová
Zdeněk Grmolec: Vymítání anděla. Host, Brno 2009
I pozornému čtenáři mohlo v záplavě knižní produkce posledních dvaceti let snadno uniknout několik útlých knížek Zdeňka Grmolce (1947). Díky nyní vycházejícímu výboru lze nejen vše dohnat, ale také, pokud nejste pravidelným čtenářem Hosta, seznámit se s texty publikovanými časopisecky i s texty dosud nepublikovanými.
Grmolcovy povídky byly napsány během zhruba dvaceti let a jejich témata jsou zajímavým způsobem komplementární. Jednotlivé povídky výboru jsou rozděleny do čtyř oddílů, v nichž lze vždy vystopovat určitou tematickou spojitost. První soubor vychází ze specifické kultury Slovácka a poslední má apokryfní charakter, jímž autor rozvíjí biblické a legendistické motivy. Povídky druhého a třetího oddílu již nelze tak snadno tematicky identifikovat, opakuje se prostor jihomoravského venkova a tradic, ale objevují se i povídky městské, fantaskní. Druhý oddíl snad vyznívá více jako humanistické poselství, zatímco ve třetím autor do jisté míry fantaskněji fabuluje. Ve všech textech pak různými způsoby rezonuje historické vědomí, ať už folklorní nebo náboženské, z něhož je vytvářena lidská identita. Toto diachronní sebeuvědomění je realizováno příběhem ze současnosti, nedávné minulosti nebo aluzí historického textu.
Z načrtnuté typologie Grmolcových povídek patří právě ty slovácké k nejživotnějším. Slovácko zde představuje prostor nesentimentální imaginace, v němž relikty tradičního venkovského života přirozeně fascinují archetypálností svých výjevů. Grmolec ale nezůstává pouze autorem okouzleným, a tak se tyto venkovské povídky stávají zároveň výpovědí o sociálním a kulturním rozpadu tradičního fenoménu venkovského života vlivem socialistických „přehmatů" z 50. let i celospolečenské eroze let normalizačních. Za nejpropracovanější povídku na toto téma lze považovat Ošklivé káčátko. Jde o příběh chlapce s tabuizovaným jménem Adolf (pověrčivé lpění na rodinné tradici navzdory dějinnému běhu), který je šikanován dětským školním kolektivem manipulovaným ideologicky uvědomělou soudružkou učitelkou. Krutost pravidel dětského kolektivu jako by odrážela krutě mstivou atmosféru 50. let světa dospělých. Grmolec velmi zdařile nechává svou postavu projít psychologickou metamorfózou, během níž se oběť přizpůsobí mentalitě svých mučitelů a sama se nakonec stává nejkrutější z nich. Název je tak naplněn temně ironickým významem. Druhá část příběhu, v níž se „Ádík" opět morálně obrací a odčiňuje své viny opisováním samizdatu, už působí trochu nastavovaně a rozmělňuje počáteční výrazný motiv. I tak je povídka vynikajícím příkladem souhry konkrétního dobového kontextu s univerzálním přesahem o povaze zla, jeho tekutosti, která se přelévá z člověka na člověka celou společností, děti nevyjímaje. Tématem i zevrubností zpracování se Ošklivému káčátku blíží Vymítání anděla. Hrdinou je opět malý chlapec, který se vyrovnává s růzností dvou světů - katolictvím doma a povinným materialismem ve škole. Úhelnou postavou je zde opět komunistická učitelka, Grmolcem tentokrát pojmenovaná jako Terezie Hispánová - pro senzitivního chlapce se totiž stane součástí náboženských fantazií inscenovaných podle sousoší andělským šípem prokláté sv. Terezie Gian Lorenza Berniniho. Tato situace je následně zdrojem jednak bizarní soudružsko-barokní obraznosti, jednak hořké komiky. Stejně jako v ostatních slováckých povídkách i zde Grmolec používá v dialozích jihomoravský dialekt, který výborně charakterizuje selské postavy. Výrazné jsou zvlášť typy babiček, které navzdory obhroublosti své rázovité mluvy představují racionální území mezi pánbíčkářskou vznětlivostí a soudružskou zavilostí. Zmíněné povídky lze zároveň považovat za příspěvek k vnímání totalitní minulosti, svědectví o rozpadu venkovské sociální struktury. Přitom hodnota textů je především literární.
Z určitého pohledu je Zdeněk Grmolec autorem jedné varírované povídky - hlavním hrdinou je často malý chlapec, který zápolí s autoritami, ale i věkově posunutá analogie tohoto vztahu, tedy dospělý muž a starý rodič. U Grmolce toto ale nevyznívá schematicky, spíše jako posedlost vztahem, který tvoří nejelementárnější vrstvu diachronních vazeb. Příkladem takové povídky může být i Brněnské martyrium, které se odehrává právě v městském prostoru. Rozpadající se činžák, v němž bydlí senilní stařec, jenž hrdinu snad považuje za svého syna, navozuje místy hororovou atmosféru a zároveň staví do protikladu morální zásadovost jednotlivce s destruktivností byrokratické mašinerie. Konflikt individuality a systému zpracovává i povídka Svět za zrcadlem, jejíž inspiraci Grmolec přiznává Jorge Luis Borgesovi. Nicméně příběh dívky zapálené do kabaly kombinované právě s borgesovskou zrcadlovou mystikou a vzdorem k režimu připomíná skoro jakousi eklektickou legendu uvnitř rámcové povídky, což už lehce zavání nezvládnutou překombinovaností.
Jiný typ odvozené poetiky autor ještě důsledněji rozvedl ve čtvrtém povídkovém oddíle - apokryfních vyprávěních na biblické téma (Ponížení a Proměna Marie z Magdaly) a v aluzivní legendistice (Tři andělské apokryfy z pražských chrámů). Tyto povídky jsou plné estétského erotismu líčeného archaizovaným patosem včetně konvenčních epitet. Nejen námětově, ale i stylově tedy Grmolec navazuje na pretexty a využívá i doslovné intertextuální citace (například v apokryfu O zlatém andělu kombinuje vlastní fabuli s Petroniovou Hostinou u Trimalchiona). Se svými literárními předobrazy povídky navíc souzní i svým výkladem. Autor tedy nijak neposouvá daný žánr aktualizovanou poetikou ani interpretací biblického příběhu. A je-li přece jen povídka situována do současnosti, vyznívá nakonec křečovitě: například ve scéně z chrámu sv. Víta, kde se hrdinka utká se zjevivší se satanskou krasavicí Jezabel o přízeň anděla z náhrobku sv. Jana Nepomuckého (O stříbrném andělu). Zkrátka tento způsob navazování na historické žánry v konvenujícím duchu vychází pouze jako samoúčelná hra s nepříjemně vnuceným moralistním apelem.
Tam, kde Zdeněk Grmolec zachycuje válcování duchovního dědictví, jsou povídky podstatně dynamičtější, niternější. Naopak čím více se autor pouští do intertextuálních aluzí, text jakoby křehne nejasností poetického záměru. A rozpaky vzbuzuje i smysl vyznání archaickým žánrům. Navzdory těmto výtkám, ale tak trochu i kvůli nim, je Zdeněk Grmolec svébytný autor, který svým typem obohacuje českou prózu.
