Studie jinakosti

Host | 10. 5. 2010 | rubrika: Recenze | strana: 73 | autor: Radomil Novák


Zdeněk Grmolec: Vymítání anděla, Host, Brno 2009

Výbor z povídek Zdeňka Grmolce, publikovaných od roku 1989 v knižní a časopisecké podobě, čtenáře bezesporu zasáhne a bude se mu dlouho připomínat čímsi důvěrně známým a blízkým. Na první pohled nenápadné povídky s pevným tvarem a opakujícími se motivy však vzbudí pozornost patrně až při delším čtení. Zprvu jemné náznaky tématu v úvodních kratších textech dostávají postupně stále konkrétnější podobu, začínají se vyjevovat souvislosti i atak doby.
I když je kniha tvořena samostatnými texty, které dle doslovu pocházejí zhruba z třicetiletého tvůrčího vývoje autora, působí překvapivě kompaktně, a to díky jednotící linii postav, jejichž postavení, charakter i osud se nějakým způsobem fatálně odlišuje od okolí. Prototypem takového hrdiny je například Adolf z povídky „Ošklivé káčátko". Jeho jméno působí v poválečném období nepatřičně a jeho nositel se stává terčem posměchu, útoků a ponižování. Přímo úměrně úzkosti, strachu a bezmoci narůstá v hrdinovi zlo, agresivita a touha manipulovat se svým okolím. Individuální historie zla, kořenícího v rodině, škole i společnosti, se propojuje v širším kontextu se zhoubností komunistické moci. Adolf se nápadně podobá hrdinovi Řezáčova meziválečného psychologického románu Černé světlo. I v jeho případě se zlo nakonec obrátí proti němu samému: u Řezáče se hrdina pokusí o sebevraždu a je nadosmrti mrzákem, Grmolec svého hrdinu posílá do psychiatrické léčebny, a umožní mu tak jakési následné pokání. Také osudy malého Daniela v povídce „Vymítání anděla" se podobají spíše fantasmagorickému snu, v němž se míchají komunistické i katolické rekvizity, a připomínají tak absurdnost života v totalitním Československu.
Kratší texty stavějí na jedné vypjaté situaci dynamicky vyhrocené do silné pointy. Z obyčejných věcí a situací (zabijačka, vinobraní) se stávají rituály s existenciálními významy. Například v povídce „Falstaff" vypravěč v dialogu s postavou líčí návštěvu komunistických funkcionářů ve vinném sklepě, která se zvrhne ve vulgární opileckou maškarádu. Úpadek komunistické morálky kontrastuje s přirozenými hodnotami hlavního hrdiny, jimiž jsou příroda a práce: „Ne, takoví hajzli moje víno pít nebudou. Ať zhebnu, ale vy, vám nasrat, vám už nikdy nic" (s. 26). V textech délkou téměř novelistických zbývá více času na psychologické prokreslení situací i vývoj hlavní postavy (např. zmiňované „Ošklivé káčátko").
Ve třetím oddíle knihy jsou reflektory namířeny především na důsledky „chorobnosti" hrdinů i doby. Julie z povídky „Svět za zrcadlem" je „výjimečná" svou touhou po jakémsi ideálním světě bez absurdností všech historických zvratů, profesor Čičvárka v povídce „Žába, žabka, žabička" se nechá přejmenovat na Řádného, aby tak dokázal svou domnělou „řádnost", druhou stranou mince je však jeho patologické myšlení. Postavy jsou pokřiveny, jejich zobrazení je groteskní až absurdní, banální situace přerůstají v tragédii.
Poslední část knihy je ze všech oddílů nejvíce symbolická, inspiruje se biblickými příběhy a zvýrazňuje obecně platné polarity: pýchu a ponížení, prázdnotu a naplnění, vinu a odpuštění. Apokryfní závěrečná část nesená v duchu snové férie nás uvádí do pražských chrámů, rámcuje uvedené polarity otázkou po naplnění lidského života, obrací naše vnímání směrem k „vysokým klenbám".
Zpočátku čtenáře orientuje ukotvení většiny povídek na moravské vesnici v blízkosti rakouských hranic s rázovitým a šťavnatým nářečím. Tady je autor také vypravěčsky ve srovnání s „pražskými apokryfy" přesvědčivější. Specifický prostor dává postavám rozměr autentičnosti a živosti, avšak pro samo vyznění tématu postupně působí jako negativ fotky, ze které vystupuje v jasných konturách to nejdůležitější - jinakost hlavních postav. Z mnoha rozmanitých příběhů vyprávěných převážně autorským vypravěčem, proudem spontánních dialogů i vnitřních monologů se tak stávají variace na jedno téma. Hrdinové se vinou své odlišnosti, ať už je dána nevhodným jménem, sexuální orientací, nepřizpůsobivým chováním nebo tím, že člověk do daného prostředí a doby nezapadá svým myšlením a cítěním, stávají v každém totalitně uvažujícím soukolí nežádoucími a jsou postupně vytlačováni mimo „normální" lidskou komunitu. Příběhy obžalovávají netoleranci, ponižování člověka, ortodoxnost myšlení, necitlivost, potlačení lidskosti a líčí důsledky takového chování: vnitřní izolaci a samotu, odcizení, přerušení komunikace, budování prostoru pro narůstání zla a zrůdného chování.
Osudy postav celé knihy vyvolají po dočtení ve čtenářově mysli jedinečný obraz propojující naši totalitní minulost se současností. V ovzduší nesvobody sebou lidé tak snadno nechají manipulovat a zapomínají na podstatné věci svého života, například na to, že mají být především lidmi se schopností odpustit a smířit se: „,Jestliže jsem, Maxi, v lágru něco pochopila, je to nutnost smíření. Nesmíme si vynucovat to, o čem jsme přesvědčeni, musíme se smířit s tím, že někdo je jiný‘" (s. 194).
Grmolcovy texty vypovídají až „za příběhy", otevírají „svět za zrcadlem", mají tajemství, kterým budou čtenáře nejen přitahovat, ale hlavně mu sdělovat něco podstatného o něm. Nejsou jen andělé, kteří nás chrání, ale také ti padlí, před nimiž je radno dávat si pozor, ať mají masku fašisty, komunisty nebo kohokoli jiného. Tak jako se anděl může stát ďáblem, dobro se může stát zlem a nejhorší sen se může stát realitou.