Vladímír Karfík, Xantypa, říjen 2010
Nestává se často, aby autor dopsal knihu, kde je existenciální téma lidské konečnosti tak osobní, naléhavé, a aby před jejím vydáním nečekaně zemřel. Osou celého příběhu je otcova smrt. Jan Balabán psal román tři roky a zemřel šest let po otcově odchodu, na den přesně. Už sám titul ZEPTEJ SE TÁTY připomíná všem, kdo jsme někoho ztratili, že už nikdy se nám nenaskytne chvíle, kdy jsme se mohli a měli zeptat. Ale Balabán se ptá, naléhavě a bolestně, neboť pozdě. Otec, uznávaný nefrolog žil v těžké době čestně, a přesto: vyskytlo se tajemné obvinění, vina téměř kafkovská, která otce pronásledovala až do smrti – neměl možnost poskytnout dialýzu všem, kdo ji potřebovali, přístrojů bylo méně než nemocných. Bývalý přítel, který ho pronásledoval, mu neodpustil ani na hřbitově. V románu jako by se nic převratného nedělo, ale zároveň nic není v klidu – ani ta zem. Hned z prvních vět víme, kde jsme: v kraji, který stále klesá, v podzemí dosedají stropy na podlahy po vyrubaném uhlí. A tam se odehrávají osudy rodiny, když se na začátku otec po iktu nevrací domů, ale s pomocí syna zpátky do své nemocnice jako pacient, a na konci je poslední setkání před smrtí – „okamžik, který by neměl skončit“. Jenomže nic jiného než okamžiky není a „okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít“. Do svého posledního románu jako by Balabán koncentroval svá základní životní témata: vážnost vztahu k životu a k tvorbě. Literatura mu byla sebezničujícím hledáním lidství. Doslova.
