Tvar | 12.6.2008 | strana: 3 | autor: Pavel Janoušek
Čas nezadržitelně běží, socialismus nedávno ještě reálný se rozpouští v zapomínání a pro nepamětníky se ztrácí v mlze bezobsažných frází a představ. Mánička je pro mnohé už zase jen ta loutka od Hurvínka, StB něco jako pohádkoví loupežníci. Někdejší rebelující mladí se mění ve starce, které to pudí k bájnému vyprávění o tom, co kdysi bývalo a už není. Nepřekvapí proto, jak výraznou linii současné české literatury tvoří návraty: jací jsme byli a jaké to tenkrát bývalo.
Vzpomínkové prózy s touto tematikou si osobně rozděluji na dva typy. Za vzorové reprezentanty typu prvního (a početnějšího) považuji Placákova Fízla nebo Šabachův Občanský průkaz, tedy prózy, jejichž spojujícím prvkem je autorova potřeba pochlubit se tím, jak jsme za bolševika statečně vzdorovali a báječně trpěli. Základním gestem je tu heroizace sebe sama, z níž pak často vyplývá i to, co nazývám vždyvědoucnost, totiž autorská sebeprojekce do vypravěče, který přece už tehdy jasnozřivě věděl totéž, co autor ví dnes. Snaha o potvrzení vlastního významu vede k volbě dokumentárních forem vyprávění, respektive k orientaci na zábavné historky, jež mají silou osobního svědectví doložit, že to tak fakt - ale fakt a dovopravdy - bylo.
Život na Kdysissippi naštěstí patří k jinému typu vzpomínkových návratů. Jeho autor svou roli jako přímého účastníka dějů potlačil a místo toho reminiscenci časů undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let pojal jako sérii krátkých próz - povídek, která každá po svém přibližuje ovzduší tehdejší podivné doby, jednotlivé figury a lidské typy, zvláštní místa, dávné události a činy. Prokázal přitom schopnost živě vyprávět a vytvořit galerii příběhů o lidech, kteří se tehdy navzdory všemu snažili žít po svém, a to co „nejdál od organizované debility" stádního socialismu.
I u Kozelky je kdesi v pozadí osobní zkušenost. Hrdiny jeho próz jsou proto zpravidla konkrétní osoby z galerie literárního a hudebního undergroundu a politického disentu - jen namátkou: Jirous, Venera, Bondy, Brikcius, Pánek, Bok, Stankovič, Brabenec, Němcová, Hlavsa, Lampl... V důležitých rolích a fiktivních setkáních se tu však mihnou i lidé jako Havel, Chalupecký, Holan, Zrzavý či Erich Fromm. A k významným figurám knihy vedle intelektuálů patří také další lidé na okraji, s nimiž se ten, kdo se rozhodl žít jinak, nutně setkával: dělníci, cigáni, vězni, magoři...
Při vyprávění o této různorodé společnosti má ale Kozelka velmi daleko k tomu, aby své vzpomínky jen ilustroval. Před popisným dokumentem dává přednost volné imaginaci, literární hře, mýtu. Záměrně staví na napětí mezi výchozím faktem a umocňujícím výmyslem, nadsázkou. Své postavy vtahuje do pregnantně formulovaných literárních situací, které jsou možná trochu reálné, pravděpodobněji ale trochu smyšlené, či přesněji domyšlené tak, aby vyjadřovaly podstatu lidských postojů a atmosféru evokovaného okamžiku či místa.
Přiznám se, že Milana Kozelku považuji v rámci současné české literatury za dosud nedoceněného autora tak obtížného žánru, jako je krátká povídka. Ne vždy se mu sice zcela zadaří, zařazuje do svých knih více textů, než by musel, ale jeho nejlepší prózy jsou důkazem neobyčejného smyslu pro groteskní rozehrání tématu, pro pointu, komiku a skrytý sarkasmus života. Příkladem může být hned první povídka knihy (Johne, utíkej): anekdota líčící rodinu disidenta, jež je několikrát po sobě vyrušena zvoněním sousedky, která si přichází něco vypůjčit. Titulního hrdinu Johna Boka strach před zatčením pokaždé donutí k tomu, aby utekl oknem a přes střechy na ulici. Když se však po chvíli opatrně vrací, situace se opakuje - tak dlouho, až to John vzdá a jde sousedce sám otevřít... bohužel právě v okamžiku, kdy s ní přicházejí i estébáci.
Kozelkova próza je nejlepší tam, kde je nepatetickou výpovědí o životě v zemi, v níž všichni byli tak trochu v kriminále a kde se pouhá připomínka svobody, například toho, že existují města, jako jsou Paříž, New York či Benátky, a dá se do nich cestovat, jevila jako provokace, za niž je nutné tomu, kdo to tvrdí, rozbít hubu. Klíčovým rysem Kozelkova přístupu k literatuře i životu je přitom jeho schopnost skrze fikci znovuprožívat atmosféru doby a její myšlenkový rozměr. Ještě důležitější pak je Kozelkova schopnost inteligentní ironie, a to nejenom té, která útočí na protivníky, ale také sebeironie, schopné z odstupu vidět i samotný disent a underground jako hnutí. Působivější než poněkud prvoplánově satirické povídky typu Na tom pražským mostě (vysmívající se oficiální kultuře) tu proto jsou texty pohrávající si například s groteskní vizí střetu mezi disentem a fanoušky ostravského Baníku (Birthday Party), nebo ty, v nichž autor domyslel čin, jímž příslušníci undergroundu kdysi reagovali na Hrabalovo podrobení se komunistickému režimu. Povídka Jednodenní Koniáš, vyprávějící o pálení Hrabalových knih, může být navíc ukázkou autorovy oblíbené metody významové konfrontace několika odlišných kontextů: její sdělení totiž vyrůstá ze suchého výčtu toho, kdo jaké Hrabalovo dílo s opovržením hází do ohně.
Častým předmětem Kozelkova přívětivého sebevýsměchu je také zplanění gesta revolty, ať již na sebe bere podobu marného Čekání na Vaška, tedy na Havla stále obklopeného zahraničními novináři, hospodského tlachání Egona Bondyho při fiktivním rozhovoru s revolucionáři a teroristy, kteří volají po skutečné akci (Boží bojovníci), anebo vyprávění o po česku zpackaném pokusu o atentát v metru (Underground).
Obávám se však, že pro budoucnost má Kozelkův způsob psaní v sobě jedno úskalí: ve značné míře je to literatura pro zasvěcené, jejíž pochopení se opírá o předpoklad, že čtenář bude vědět, kdo se skrývá za jmény a činy, a bude schopen dešifrovat důmyslné napětí mezi inspirací a vyprávěním. Míjím-li se jako čtenář s některými jeho povídkami, může to být právě proto, že mi leckdy chybí osobní znalost faktů. A protože u potenciálních budoucích čtenářů nemůžeme očekávat to zaujetí pro literaturu, jaké Milan Kozelka přisuzuje například hrdinovi povídky Jan Zlatoústý, obávám se, že to nebude dlouho trvat a četba této knihy bude bez rozsáhlého poznámkového aparátu čtenářům dosti nedostupná.
Kozelkova ironie se obrací i proti žvatlavým posuzovatelům uměleckých činů. Jako varování pro recenzenta lze číst povídku Zabiják, v níž je prožitek muže brodícího se dobrovolně proti ledovému proudu konfrontován s intelektuálními žvásty, které o tom body-artu naplká jakýsi Doktor.
Proto raději končím.
