hhhh, Radim Karlach, Host
Uzavřenost, výlučnost a sdílená vzájemnost autorů bytujících v kulturním a společenském podzemí sedmdesátých a osmdesátých let se vcelku pochopitelně odráží také v jejich literárních textech. Markantní je to u těch prozaických děl, která jsou svébytnými sice, nicméně faktograficky v podstatě seriózními memoáry (např. Jirousův Pravdivý příběh Plastic People), či takových, jež se za ně s mystifikující vykutáleností vydávají, a tvoří tedy v určitém, noetickém smyslu jejich opak (např. Bondyho Prvních deset let). Zcela zvláštními, nicméně v daném kontextu naprosto relevantními literárními příspěvky jsou také podnětné rozhovory s vybranými personami druhé kultury, ať už je to zmíněný Magor, Mejla Hlavsa (resp. Jan Pelc) nebo Jáchym Topol; o jejich umělecké hodnotě svědčí též fakt, že se dočkaly knižního vydání.
Milan Kozelka přidal svou novou knihou do různorodé mozaiky „vzpomínek na androš" pozoruhodný kamínek. S vědomím, na co autor v posledních letech zaměřil svůj tvůrčí zájem i co napsal dříve, mohli jsme se nadít čehokoli; nejspíše však poměrně krátkodechých naschválů a pomíjivých rétorických piruet, jimiž Kozelka sice podvrací papundeklové mýty dneška, ale výsledek dosahuje životnosti kresleného vtipu či deníkové glosy. (Například aktualizovaný Babiččin pomník z Kozelkova připomenutého „podvratného" souboru fotografických koláží, v němž tvář babičky vystřídal samolibý škleb Václava Klause, jsem s chutí rozesílal přátelům po internetu, nicméně nevidím důvod, proč se k němu ještě někdy vracet.)
Kozelka snuje své vzpomínky především z (opět tradičně literárně undergroundových) vláken mytizace a mystifikace. Na rozdíl od Bondyho (v Invalidních sourozencích, nikoli Prvních deseti letech), Placáka (a jeho Medorka) či sebe sama v próze Ponorka tentokrát reálné osoby „veselého ghetta" v textu neklíčuje; o to více jim přimýšlí schopností, vlastností a zážitků. Stejně jako v Ponorce využívá jazykovou i tematickou hravost, perzifláž a nonsens. Na rozdíl od staršího dílka však aktuální text nepůsobí jako pouhé žonglování s barevnými míčky vlastní fantazie pro pobavení zainteresovaného publika.
Život na Kdysissippi je kompaktní soubor; jednotlivé povídky mají sice různou kvalitu a při některých lze vzpomenout někdejší Peroutkův povzdech na adresu Voskovce a Wericha, že „pro vtip by zbořili vesmír", zatímco jiné jsou zase srozumitelné pravděpodobně pouze zasvěceným pamětníkům, ale celek drží pohromadě bez větších problémů (v makrostruktuře knihy je dokonce lehce naznačena určitá návaznost a posloupnost dílčích celků, respektive úhrnné ústění v pointu).
Samostatně budiž vzpomenut a vyzdvižen jazykový a stylový plán knihy. V současné literatuře neexistuje mnoho prozaiků, které by bylo možno identifikovat „na první poslech", po několika větách či odstavcích. Troufám si tvrdit, že Kozelka svou preferencí a užitím výrazových prostředků v Životě na Kdysissippi má nakročeno k tomu, aby vytvořil specifický, originální a vskutku zapamatovatelný typ; tak je tomu především u impresí a deskripcí: „Den je podvrženou kopií noci. Ohně dohořívají, pradávné mýty jsou zapomenuty, divoké pudy podlehly zjemňujícím normám. Melancholičtí tmaví lidé se plaše dotýkají světelných přeludů, lhostejně se potácejí po vedlejších trasách. Bezobsažné nebe se klene jako propastně zející dekl. Obchodní dům nehybně bují uprostřed pustého města jako železobetonový plicní nádor." Neméně zručně a jistě tvoří Kozelka dialog či promluvu (např. půvabné „mrdám žabku carevnu" v povídce „Půlnoční soulož" mi od smíchu málem způsobilo koliku).
Z celé prózy dýchá na čtenáře sympatická nostalgie, kterou nekontaminuje na zahnívající sentiment ani periodicky se opakující linie legend - příběhů bizarních „svatých"; i v nich je nezastíraná náklonnost autora k nim šikovně relativizována imanentní perzifláží, ironií, karikováním a bezuzdnou, anarchistní imaginativností. Kozelka v knize dokonale naplňuje čapkovský axiom, dle něhož si člověk může dělat legraci pouze z toho, koho má ve skutečnosti rád.
I to je možná jeden z důvodů, proč je Život na Kdysissippi prost oné křečovitosti, v jakou se zákonitě vyvine každá okázalá snaha nebrat nic za žádných okolností vážně a která v Kozelkově tvorbě dosud prosvítala.
Přiznám se, že před přečtením této prózy jsem Kozelku považoval za tvůrce sice nepochybně vzdělaného, pohotového a nápaditého, nicméně dosti prvoplánového; zábavného glosátora, který se však brzy okouká a opouslouchá; někoho, komu v podstatě jakákoli, byť sebebanálnější myšlenka není dost malá k tomu, aby z ní uplácal básničku nebo ji okamžitě povýšil na „performanci". Při četbě Života na Kdysissippi jsem konečně potkal spisovatele.
