Soukromá dramata mizení

Instinkt | 23. 7. 2009 | rubrika: Scéna | strana: 40 | autor: Petra Smítalová


Scenáristka a spisovatelka Petra Soukupová, jejíž první novela K moři získala Cenu Jiřího Ortena, se rozhodla zaujmout znovu – knihou tří povídek s názvem Zmizet. Příběhy, jež tematicky spojuje moment ztráty či odchodů, jsou silné i běžné zároveň.

Na první pohled jsou to obyčejné obrázky ze života: sourozenecké šarvátky, všední starosti rozvedených matek i pubertálních dítek, drobná či větší traumata z dětství, která budou nebo taky nebudou v dospělosti zapomenuta. Ale už na ten druhý je jasné, že jde o víc. Soukupová mistrně popisuje detaily situační i ty, které se odehrávají pouze v hlavách hlavních hrdinů – a o ty běží především. Nekompromisní sondy do psychiky zapouští autorka jen jakoby mimochodem: popíše pár drobností, načrtne způsob uvažování, ale všechno natolik trefně, že se vám postava zhmotní před očima jako živá. Navíc tím, jak střídá vypravěčskou perspektivu a situaci nechává nahlížet z pohledu matky, syna, otce, dcery či babičky, příběh nabírá na plastičnosti a jakési nezaujatosti a zároveň ztrácí na černobílosti.
Její lakonický hovorový jazyk plyne hlavním hrdinům ze rtů naprosto samozřejmě a dialogy jako byste slyšeli odvedle z vlastní kuchyně. Je znát, že Soukupová má zkušenosti se psaním scénářů, protože živelné rozhovory by bez velkých úprav sneslo i filmové plátno. Děj má spád a vás to nutí číst dál – chcete vědět, jestli se ztracený syn nakonec najde, jestli si Vojta porozumí s tátou a jeho matka ustojí vztah s despotickou babičkou či zda k sobě už dospělé sestry nakonec najdou cestu. Někdy si sice říkáte, jestli už těch vyhrocených situací není na chudáka postavu trochu moc, ale ve výsledku celý příběh nepůsobí teatrálně. Jednoznačným pointám se autorka chytře vyhýbá, jako v životě i tady najdete jen možnost dobrého či špatného konce. Dokud jste neumřeli, stát se může cokoli.