Déšť ve vězení řeky
1990
JDU NEVYPROVÁZEN
a nezasluhuji si rozlehlost těchto lesů
a nezasluhuji si mírnost pastýřů
a nezasluhuji si tvůj oheň planoucí u řeky.
PAMĚTÍ TRIBUN je smrt rukojmích a králů
jejich bohoslužby pomalu končí.
Už není vzdáleností a málo je odplat.
Jsou nám svěřeny vznešené pohyby,
které my hned měníme za pokleknutí v právu
a v bolesti.
KDYŽ POUČEN zdatností veškeré své smrti,
váhám teď před nabídkou nízkých střech
a měšťanských průčelí.
HLINĚNÉ NÁDOBY očišťují vodu,
poutník do prázdných síní je vyrovnán kladením
vpletených prstů na obřad jezer.
Z KRAJIN TŘECH DLANÍ pocházím,
odebírám,
vkládám-li,
znamenám strach střílen
a pro poslední
i hluboké návraty nejpřísnějších jmen.
JSEM MOŘIC. A všechny v kamenech erby.
Dřevořezby spoutávají slabými provázky má vysoká
podloubí.
A patřím tomu, kdo právě v chrámě usíná.
Méně jsem Mořic, kutnami a chrpami,
středozemím. Naboso. A ženou mé koně k napajedlu.
Je nějakého letopočtu v století dávno přešlém.
Jsem Mořic.
NÁM JE VYKONÁNO.
Napříč jezery, když bárky mají plout.
A z hrnčířových rukou
vyrůstají skály.
A přijmout-li mám požehnání,
kdykoliv píseň neskloněna. A dána je milost.
Odtud.
Námi je vykonáno.
Napříč jezerem.
