Svět v mé hlavě
Svou první cestu jsem uskutečnila pěšky, přes pole. Mého zmizení si dlouho nikdo nevšiml, proto se mi podařilo dojít docela daleko. Prošla jsem celý park, a potom — po polních stezkách, kukuřicí a vlhkými loukami, zbrázděnými melioračními příkopy — jsem šla až k řece. Řeka tam na rovině byla stejně úplně všude, prosakovala trávou na povrch, olizovala pole.
Když jsem vyšplhala na ochranný násep, uviděla jsem pohyblivou řeku, silnici, která vytékala mimo obraz, mimo svět. A když měl někdo štěstí, mohl na ní uvidět bárky, nízké velké lodě, které se pomalu sunuly oběma směry, aniž by si všímaly břehů, stromů, lidí stojících na náspu, které určitě považovaly za nestálé, orientační body, jež ani nestojí za pozornost, svědky jejich elegantního pohybu. Představovala jsem si, že až vyrostu, budu na takové bárce pracovat a pokud možno se tou bárkou přímo stanu.
Nebyla to velká řeka, jen Odra; ale i já jsem byla v té době malá. Mezi řekami, které jsem později zkoumala na mapách, zaujímala v podstatě druhořadé místo, hraběnka z provincie na dvoře královny Amazonky. Mně však úplně stačila, zdála se tak veliká. Tekla si jak chtěla, od nepaměti neregulovaná, nevypočitatelná, snadno se vylévala. V některých místech u břehu se otřela o nějakou podvodní překážku a tak vznikaly víry. Plynula, předváděla se, zabývala se jen svými cíly ukrytými za obzorem, někde daleko na severu. Nešlo ji sledovat, protože člověka stahovala za horizont, dokud nespadl.
Nevšímala si mě, zabývala se sama sebou, proměnlivá, putující voda, do níž nikdy nejde vstoupit dvakrát, jak jsem se později dozvěděla.
Každý rok si vyžádala tučnou odměnu za nošení lodí na svých zádech, protože každý rok se v ní někdo utopil, dítě, které se koupalo za horkých letních dnů, opilec, který nějakým záhadným způsobem zakolísal a spadl z mostu do vody. Utopenci se vždy dlouho a s velkým halasem hledali, což celý kraj napjatě sledoval. Volali se potápěči a vojenské motorové čluny. Dospělí říkali, že nalezená těla byla oteklá a bledá — voda z nich vypláchla všechen život, rozpustila tváře, takže je pozůstalí mnohdy ani nedokázali identifikovat.
Když jsem stála na protipovodňovém valu a dívala se do proudu, uvědomila jsem si, že — přes všechno nebezpečí — bude vždy lepší to, co je v pohybu, než to, co nedělá nic; že změna je ušlechtilejší než klid; že nehybnost se časem rozpadne, zdegeneruje a obrátí se v prach a všechno, co se hýbe, bude trvat věčně. Od té doby se řeka stala jehlou vraženou do mé bezpečné a stálé krajiny parku, zahrádky, kde se v mělkých řádcích plazila zelenina, a cestičky z betonových dlaždic, na nichž se skákal panák. Protínala ji skrz na skrz, vertikálně vyznačovala třetí rozměr; dělala do ní otvor a dětský svět se tak stal gumovou hračkou, která se s varovným syčením vyfukovala.
Mí rodiče nepocházeli z kmene starousedlíků. Mnohokrát se stěhovali z místa na místo, dokud neuvízli v provinční škole, daleko od normální silnice a vlakového nádraží. I z výletu za humna, do městečka, se stalo dobrodružné putování. Nákupy, vyřizování na obecním úřadu, stále stejný holič na náměstí u radnice, ve stejném plášti, který někdo pral a bělil bez jakéhokoli účinku, protože barvy na vlasy zákaznic na něm nechávaly nezničitelné kaligrafické skvrny, čínské znaky. Máma si barvila vlasy a táta na ni čekal v kavárně Nova, u jednoho ze dvou stolů stojících venku. Četl si místní noviny, v nichž byla vždy nejzajímavější černá kronika se zprávami o krádežích povidel a zavařenin ve sklepech.
Jejich dovolené, bázlivé, ve škodovce naložené až po střechu. Dlouho připravované, plánované po večerech už od jara, sotva roztál sníh, ale půda se ještě neprobudila; muselo se to stihnout, než odevzdá své tělo pluhům a motykám, než se nechá oplodnit, protože pak už nebyl čas na nic jiného než na její obdělávání.
Patřili ke generaci, která cestovala s obytnými přívěsy, těmi náhražkami domů. Plynový vařič, skládací křesílka a stolečky. Šňůra na prádlo z umělé hmoty a dřevěné kolíčky. Igelitové ubrusy. Turistická pikniková sada — barvené plastové talířky, příbory, solničky a pohárky.
Otec jednou koupil na bleším trhu, které s matkou zvlášť rádi navštěvovali (když se zrovna nefotili před kostely nebo pomníky), vojenský čajník — měděnou nádobu s trubkou uprostřed, do níž se vložila hrst větviček a zapálily se. V kempech sice mohli používat elektřinu, ale vařil vodu jen v tomto vynálezu, který kouřil a dělal nepořádek. Klečel nad horkým čajníkem a pyšně poslouchal bublání vřelé vody, kterou zaléval pytlíky
s čajem — skutečný kočovník.
Usadili se na přesně určeném místě v kempu, vedle stejných cestovatelů, jako byli oni, a pak s nimi přátelsky tlachali mezi ponožkami sušícími se na stanových šňůrách. Nad průvodcem se tvořil itinerář cesty, do něhož se pečlivě zaznamenávala všechna důležitá místa, která se prostě musí vidět. Dopoledne koupání v moři nebo jezeře, odpoledne cesta za starobylými památkami měst zakončená večeří — obvykle z konzervy: guláš, karbanátky, rajská omáčka. Musela se jen uvařit rýže nebo těstoviny. Věčné šetření, zlotý je slabá měna, nic si za něj nekoupíš. Hledání míst, kde je možné se připojit k elektřině, a pak nervózní balení před další cestou, avšak vždy na metafyzické orbitální dráze domova. Nebyli skutečnými cestovateli, protože odjížděli, aby se vrátili. A vraceli se rádi, s pocitem dobře vykonané práce. Vraceli se, aby posbírali hromady dopisů a účtů, vyprali všechny věci, nenápadně zívající přátele k smrti nudili svými fotkami. To jsme my v Carcassonne. A tady je manželka před Akropolí.
Potom žili celý rok usedle. Je to zvláštní život. Ráno se člověk vrací k tomu, co opustil večer, oblečení je nasáklé pachem vlastního domu a stále stejné kroky nevyhnutelně vyšlapávají na koberci cestičku.
To není nic pro mě. Nejspíš mi chybí nějaký gen, který způsobuje, že jakmile člověk někde zůstane delší dobu, okamžitě zapouští kořeny. Mnohokrát jsem to zkusila, ale mé kořeny byly vždy jen pod povrchem a jakýkoli poryv větru mne vyvracel. Nedokázala jsem vzklíčit, tuto vlastnost rostlin jsem prostě neměla. Nečerpám z půdy energii, jsem Antiantaios. Má energie pochází z pohybu — z drncání autobusů, z hukotu letadel, z houpání trajektů a rachotu vlaků.
Jsem praktická, malá a skladná. Mám malý žaludek, nenáročný, silné plíce, úzké břicho a silná ramena. Neberu žádné léky, nenosím brýle, neužívám hormony. Vlasy si stříhám strojkem, jednou za tři měsíce, skoro nepoužívám kosmetiku. Mám zdravé zuby, možná nejsou úplně rovné, ale kompletní, mám jen jednu starou plombu, asi v šestce vlevo dole. Játra mám v pořádku. Pravou i levou ledvinu ve vynikajícím stavu. Moje břišní aorta je normální. Močový měchýř — funkční. Hemoglobin — 12,7. Leukocyty — 4,5. Hematokrit — 41,6. Krevní destičky — 228. Cholesterol — 204. Kreatin — 1,0. Bilirubin 4,2 a tak dále. IQ, pokud tomu někdo věří, mám 121; stačí. Mám velmi dobře rozvinutou prostorovou představivost, takřka eidetickou, ale zato chabou lateralizaci. Osobnostní profil je nejasný, asi nestojí za řeč. Věk — psychologický. Pohlaví — gramatické. Knihy si kupuji raději v měkké vazbě, abych je mohla bez výčitek svědomí nechat na nádražní lavičce, pro jiné oči. Nic nesbírám.
Dokončila jsem vysokou školu, ale v podstatě jsem se nic nenaučila, čehož velmi lituji; můj pradědeček byl tkalcem, bělil utkané plátno, rozkládal ho na stole a vystavoval sžíravým paprskům slunce. Splétání osnovy a struktury by mi moc vyhovovalo, ale žádné přenosné tkalcovské stavy neexistují. Tkalcovství je umění pro usedlé lidi. Na cestách háčkuji. Bohužel v poslední době letecké společnosti zakazují brát s sebou na palubu jehlice a háčky. Jak říkám, nenaučila jsem se žádné řemeslo, a přesto se mi podařilo přežít. I když rodiče mi tvrdili opak. Na cestách dělám cokoli a ještě nikdy jsem neklesla až na samé dno.
Když se mí rodiče vrátili do města po dvacetiletém romantickém experimentu, kdy je unavila sucha a mrazy, zdravé potraviny, které celou zimu ležely ve sklepě, vlna z vlastních ovcí pečlivě nacpaná do propastných hrdel polštářů a dek, dostala jsem od nich trochu peněz a poprvé jsem vyrazila na cestu.
Pracovala jsem příležitostně všude, kam jsem dorazila. V mezinárodní manufaktuře na předměstí velké metropole jsem stáčela antény pro luxusní jachty. Potkala jsem mnoho podobných, jako jsem já. Byli jsme zaměstnáváni načerno, bez otázek na náš původ a plány do budoucna. V pátek jsme dostávali výplatu, a komu to nevyhovovalo, ten v pondělí prostě nepřišel. Byli tady budoucí studenti v přestávce mezi maturitou a příjímačkami na vysokou. Přistěhovalci, kteří jsou neustále na cestě do ideální, spravedlivé země někde na Západě, kde jsou lidé sestrami a bratry a silný stát plní roli starostlivých rodičů; uprchlíci skrývající se před rodinou — manželkami, manželi, rodiči; nešťastně zamilovaní, zklamaní, melancholičtí a věčně promrzlí. Všichni, které pronásledoval zákon, protože nedokázali splatit půjčky. Tuláci, vagabundi. Blázni, které po dalším záchvatu odváželi do nemocnice, a odtud je pak, podle nějakých předpisů, deportovali zpátky do země, ze které přišli.
Jen jeden Ind tady pracoval trvale, už několik let, ale upřímně řečeno, jeho situace nebyla o nic lepší než naše. Neměl ani pojištění, ani dovolenou. Pracoval mlčky, trpělivě, rovnoměrným tempem. Nikdy se nezpozdil, nikdy si nehledal důvody proč nepřijít. Přesvědčila jsem několik dalších lidí, abychom založili odbory — doma zrovna vznikla Solidarita —, i kdyby to mělo být jen pro něj, ale nechtěl. Dojatý mým zájmem mi denně připravoval ostré kari, které přinášel v ešusu. Dnes už si ani nepamatuji, jak se jmenoval.
Byla jsem servírkou, pokojskou v luxusním hotelu a chůvou. Prodávala jsem knížky, prodávala jsem vstupenky. V jednom malém divadle jsem se na jednu sezónu nechala zaměstnat jako šatnářka, díky čemuž jsem přežila dlouhou zimu mezi plyšovými kulisami, těžkými kostýmy, atlasovými pelerínami a parukami. Když jsem dokončila vysokou, pracovala jsem také jako učitelka, konzultantka pro odvykání závislostem a naposledy — v knihovně. Když se mi podařilo vydělat nějaké peníze, okamžitě jsem vyrazila na cestu.
