„Jak je ten tvůj mužskej svět jednoduchej,“ řekla Radka s neskrývaným gustem opovržení a vstala z pohovky. Ještě se nestačila převléknout, tmavomodrý kostým ji dělal až příliš seriózní, stejně jako dioptrické brýle s hranatými černými rámečky. Karamelově hnědé vlasy spořádaně sčesané dozadu do culíku.
„Nevšiml jsem si, že by ten tvůj svět byl nějak složitej,“ opáčil Honza. Natáhl se po celé délce krémově světlé kožené pohovky a hleděl z okna do panelového sídliště na okraji Prahy. Hádka se zdála být zažehnána, protože Radka odešla do koupelny. Najednou se však objevila ve dveřích, jenom v černém spodním prádle.
„Všechno sis tak hezky naplánoval a já jsem ti to zkazila, viď?“
„Prosím tě, už o tom nebudeme mluvit, ano?“ řekl Honza, aniž by k ní otočil hlavu.
„Nový auto sis koupil,“ pokračovala, „abys moh jet s kamarádem na fotbal do Německa, abys tam moh vyvádět jak utrženej ze řetězu…“
„Co to povídáš?“ Honza si sedl a podíval se na její grimasu plnou ironie, kterou znal tak dobře.
„Když jedete s Jardou na fotbal, vyvádíte vždycky jak utržený ze řetězu,“ opakovala.
„Nemluv se mnou takhle!“
„Jak?“
„Jak s malým harantem!“
„Vždyť se tak chováte, jak malí haranti,“ hbitě doplnila Radka, ironie jí trochu křivila úsměv.
„Nic o tom nevíš…,“ pronesl Honza unaveně. Černé havraní vlasy už byly na skráních protkány stříbrnými drátky šedin. V džínách a bílém tričku šel pomalu ke dveřím. Z aktovky v předsíni vytáhl peněženku a z háčku si vzal klíče, na přívěsku se houpal maličký fotbalový míč.
„Včera večer ti zase volala ta holka. Už potřetí,“ řekla Radka. Stála tiše za ním, svou štíhlou postavou zahrazovala vchod do obýváku.
„A řeklas jí, že jsem v práci?“
„Co já bych jí měla říkat?“ vyjela Radka.
„Tak jsi jí dala moje číslo na mobil?“
„Já budu dávat tvejm milenkám číslo tvýho mobilu?“
„Radko…,“ zastavil se Honza už s rukou na klice, „co to plácáš?“
„Ale vím už, jak se jmenuje. Simona…“
„Neznám žádnou Simonu. Nebyl to někdo od mýho mobilního operátora?“
„Ne, to nebyl žádnej mobilní operátor.“
„Mají mi doručit novou smlouvu, nějak spletli adresu. Prej to přiveze rychlá zásilková služba…“
Vtom zazvonil telefon. Radka hbitě zmizela za rohem a zvedla sluchátko.
„Honzíku? Máš telefon!“ zakřičela z obýváku teatrálně.
Honza se zase vyzul a došel si převzít sluchátko. Radka si sedla vedle a začala nezúčastněně listovat časopisem. Pokradmu sledovala Honzu, s potlačenou škodolibostí poslouchala jeho překvapený hlas.
„Dobrý den, Převorský… kdo že? Prosím…? Tak tedy ahoj… Překvapilo mě to… ne, čas teď nemám… myslíte, tedy myslíš zejtra, v pátek? V centru?… třeba na Václaváku u koně… končím v práci dřív, můžu přijít kolem třetí… tak platí?“
Položil sluchátko. Radka sledovala se zájmem jeho rozpaky. Chvíli si třel čelo prsty pravé ruky.
„Tak co, mobilní operátor?“ Radka soustředěně hleděla do magazínu s lesklou obálkou.
Honza chvíli neodpovídal. Pomalu odcházel zpět ke dveřím do předsíně.
„Jasně, vždyť mi to nemusíš říkat…,“ ozvala se Radka za jeho zády.
Zamyšleně se k ní otočil.
„To byla moje ségra…“
Dveře od bytu zaklaply. V tom momentě Radka přestala vyjeveně zírat před sebe, vyskočila z křesla, proběhla bytem a otevřela dveře do chodby. Už nezahlédla ani jeho záda.
„Copak ty máš nějakou ségru…?“ nesl se chodbou její hlas.
