1 Oči ve sklenici
Bayeux, pátek 29. srpna 1997
„První působiště je vždycky tak trochu detektivka.“
Wandrille, ten povrchní a fádní playboy, nepřišel na nic lepšího. Prý detektivka. Měl na mysli zažloutlé kavárny na rohu, plné kouře, s červenými voskovanými ubrusy a květinami, dýmku v popelníku a stálé hosty u baru. Nemýlil se. Až na to, že určitě nikdy žádného Maigreta nečetl. Spokojil se s filmem nebo s Jeanem Richardem v televizi. Chudák Wandrille. Strašně jí chybí. Má krásné křestní jméno, které se povedlo stejně jako to její. Pénélope a Wandrille. Jaká radost mít vzdělané rodiče! Člověk tím trpí celý život.
Pénélope seděla sama na terase bistra U Katedrály, opřená lokty o dřevěný stůl — bez voskovaného ubrusu —, a s povzdechem otevřela dnešní číslo Bessinské renesance. Už ani nečeká na nápadníka. Tady! Ty dvě věže, které rámují portál, jsou nejprostší a nejmonumentálnější věže Francie, masa šedého kamene, nedobytná, románská.
Nemohla ani otevřít dveře do katedrály; byly tak těžké. Je jí smutno. Cítí se jako opuštěná operní hrdinka, jako Traviata, která si vzala sirup proti kašli, Médea bez dětí, Carmen bez lásky, Somnambula s otevřenýma očima. Jednou jedinou cestou z Paříže do Bayeux zestárla o deset let. Na druhé straně novin se líčí její intronizace, její fanfáry z Aidy. Článek doprovází malá rozmazaná fotka, která přetvořila její křečovitý úsměv do
černobílých teček.
„Jsem skutečně dost ošklivá. Taky mohli počkat, než si sundám brýle, mezkové jedni. Tady můžu udělat jediné — shodím osm kilo, nechám si předepsat dobré kontaktní čočky, vyzkouším, zda se pozná, když budou barevné, pokusím se změnit účes, anebo ne, s tím radši zajedu do Paříže, vyhodím všechny proužkované halenky, co jsem nosila, když jsem chodila na vysokou školu, předplatím si fitcentrum, budu chodit do solária, pokud tu nějaké najdu… Každopádně se tady v té díře neusadím. Je to ale smutný život, ubohá Péné… Tři roky přípravy, potom nejobtížnější konkurz ve Francii, ze kterého vzejde dvanáct konzervátorů kulturního dědictví na celou zemi, a z toho jen pět muzeologů. Když se to srovná s polytechnikou, kterou každý rok absolvuje tři sta lidí, je to dost málo… Začala jsem psát disertační práci z egyptologie, kterou v tomhle zapadákově nikdy nedokončím, mám za sebou perfektní stáž v Louvru, kde jsem pracovala přesně ve svém oboru, v koptském umění… Tohle všechno, abych nakonec skončila tady.“
Před sebou má katedrálu. Po zádech jí přeběhl mráz. Tahle památka jí nahání strach, neví přesně proč, jen si matně vybavuje vzpomínku pohřbenou pod trním a kořeny. Vzpomínku, která na ni dýchá sklepením, hlínou a vlhkostí. Bylo to v téhle katedrále, nebo v nějaké jiné…
Ne, je si jistá, husí kůži má právě z téhle románské fasády. Kvůli ní cítí neurčitou, ale nepopiratelnou úzkost. Dopila kávu a objednala si ještě jeden šálek. Musí se uznat, že ji tu mají dobrou — pravou italskou. Někdy náš venkov podceňujeme. Pénélope se vzpamatovala. Argumentace ve třech bodech, jako v disertaci, kterou psala při konkurzu na konzervátorku — hypotéza, diskuse a nepříliš přesvědčivý závěr. Musí si dokázat, že v Paříži pokračuje její druhý život. Stačí tam zajet, aby se stala někým jiným — a pak, tady ji obklopuje větší anonymita než jinde. Tahle nová existence znamená obrovskou příležitost. První působiště je na tři roky. Mohla by si pronajmout domek někde u moře. V novinách viděla aspoň třicet inzerátů, takové domky jsou ve vesnici, která se jmenuje Saint-Côme. Deset minut autem z centra Bayeux. Otevřít tak ráno okenice a dívat se na vlny, to utiší každé soužení.
Bayeux možná neokouzlí hned první den. Bude třeba se trochu porozhlédnout, podívat se do ostatních míst kraje Bessin, jehož je Bayeux střediskem, zkrátka nadýchnout se čerstvého vzduchu. Ten novinář z Renesance pochopil vše. Renesance je vznešený název. Znovuzrození. Pénélope to chápe jako předznamenání. Její osobní bessinská renesance na sebe jistě nenechá čekat, brzy objeví nové génie, svého Leonarda, Michelangela, Raffaela… Vytrhla článek, složila ho a strčila do aktovky. Má úplně novou, je to dárek od Wandrille. Dostala ji, když odjížděla, tedy vlastně včera, na samém dně minulosti, v předrománském období, v šerém dávnověku, za noci času, která se skrývá za těmi kameny. Počká, až ji Wandrille přijede navštívit, zavěsí se do něj a do katedrály v Bayeux vstoupí společně.
Pénélope četla znovu:
Nová zástupkyně konzervátorky v Muzeu tapisérie.
Tapisérii přibyl nový úsměv. Křestní jméno, které předurčuje. Sotva opustila Národní školu kulturního dědictví, dorazila dnes Pénélope Breuilová do našeho města, aby posílila kolektiv pracovníků Centra Viléma Dobyvatele. Tato novopečená mladá Bessiňanka, která ještě neoslavila třicáté narozeniny, neskrývá svou radost. Již úvodem říká, že je ze svého prvního působiště v muzeu světového renomé nadšená. Veškerá její péče bude určena komiksu z 11. století, který zachycuje známý příběh o dobytí Anglie. Tato práce jí rovněž poskytne příležitost rozšířit oblast jejích výzkumů, neboť se nejprve specializovala na dějiny starověkého Egypta, konkrétně na dějiny koptského Egypta, tedy křesťanství v Egyptě v období po faraonech. V této oblasti získala významné znalosti o starých textiliích, které ve své pozici zástupkyně konzervátorky naší tapisérie bohatě využije.
Tato moderní dynamická a sympatická mladá žena, plná energie, v džínách a adidaskách, bude mít na starost zejména zahraniční návštěvníky. Vedoucí konzervátorku, věrnou Solange Fulgencovou, kterou obyvatelé Bayeux dobře znají, neboť osudy ústavu řídí již třicet let, toto příhodné jmenování velmi těší, neboť přichází v době ukončení významného renovačního programu, který se týkal celého muzea umístěného v bývalém semináři. Tento muzejní prostor přivítá každým rokem tisíce turistů z pěti kontinentů.
Pénélope si podrobně prohlíží fotografii. V dvaceti devíti už na sobě pozoruje náběh na dvojitou bradu, všude má spoustu pih, a ty příšerné, skoro bifokální brýle! „Měla bych se radši na místě zabít, nebudu přece čekat, až ze mě bude stará panna, která si pustí plyn. Už vidím ty jejich noviny: Mladá konzervátorka nalezena ve svém bytě. Nikdo si ničeho nevšiml. Teprve poté, co se týden neukázala v práci, napadlo sekretářku Muzea tapisérie…
Není ani moderní — uprchlice ze starověkého koptského Egypta —, ani dynamická — línější stvoření aby pohledal —, ani sympatická — už teď nenávidí půlku města. Však uvidí, jak si ta mladá sympatická konzervátorka povede se svými „adidaskami“ — měli tím na mysli její nové campery, které ještě za deset let nebudou v žádném obchodě ve zdejším „centru“ k sehnání, a tím spíš v téhle fialové barvě, v limitované sérii, zítřejší retro. Ale člověk nemůže psát zároveň do Bessinské renesance a do Vogue. Jinak se ve svém řemesle vyznají, to se musí nechat, věk jí uhádli správně a nic nepokazili.
Když teď všichni vědí, že jí ještě nebylo ani třicet, jak má mít před tím houfem starých babek, které hlídají tapisérii a přitom pletou svetry, aspoň trochu autority? V článku nic nechybí, dokonce ani ten vtip o jejím jméně. V Paříži si ji kvůli němu dobírali všichni, hlavně kluci z jejího ročníku, měla by tedy říct spíš „chlapci“, byli to všechno ulízaní krtci, a ve Villefranche-de-Rouergue rodiče i bratr. „Kdybychom to věděli, dali bychom ti jméno Nefertiti, a to bys pak měla místo v Louvru dopředu jisté.“ — „Vlastně to nebude poprvé, kdy budeš dělat s kobercem“ — no co, to se může stát každému, že má dementního bratra, který obchoduje s mobily. Pošlu ho do berlínského muzea, aby se podíval na Nefertiti, ignoranta jednoho.
Sako si přehodila přes opěradlo. Už jen ten příšerný béžovohnědý pracovní stůl, stačilo jedno dopoledne a už ho nesnáší. Na prázdné poličce vystavila pohlednici s portrétem Champolliona z Louvru. Když byla malá, chtěla být jako on. Luštit hádanky, číst tajná písma a přicházet na to, co už všichni ostatní vzdali.
Beze slova vyšla ven. Kávu si dala v bistru U Katedrály, jediné trochu slušné restauraci, kterou našla, hypnotizována vlastním obrazem v černobílém provedení. Jako sfinga.
V trafice pak přišlo znechucení — samolepky, trička, legrační pohlednice, náprstky, plastové misky, všude tapisérie, je to noční můra. Výrobky založené na Pénélopině neštěstí.
Ještě se na ni nebyla ani podívat. Prohlíží si scény, které mají největší úspěch — „drakkary“ odplouvající do Anglie, proradný Harold sedící na trůně, závěrečná bitva s potrestáním zrádce, oko propíchnuté šípem. Na utěrkách se skví „Hastings“, na stolním prostírání „dobytí opatství Mont-Saint-Michel“ a nechybějí hřmotní rytíři v drátěných košilích s vlajícími standartami. Jak dlouho se dá vydržet v Bayeux v pozici (zástupkyně) konzervátorky Muzea tapisérie, pardon, „Centra Viléma Dobyvatele“, a nejít se na to opravdové, to prokleté „Plátno o dobytí“, jak říkají tapisérii z Bayeux zapálení medievisté, podívat na vlastní oči? Kolik dní se dá vydržet pendlováním mezi trafikou, kavárnou a kanceláří s béžovým kobercem?
Pracovní stůl. Nutno okamžitě dezinfikovat. Ohyzdná lampa ve stylu starých petrolejek, avšak na elektřinu, stínidlo stejné barvy jako koberec, napodobenina pergamenu, klášterní řemeslná výroba ze samého konce osmdesátých let, čouhalo to z ní jako sláma z bot. Neskutečně agresivní věc. Pénélope s ní hned na začátku skoncovala, stačilo s přesnou muškou odhodit kabelku. Přispěchala Solange Fulgencová: „Škoda, byla to jediná aspoň trochu starožitná věc v tomhle poschodí, měla podstavec z bessinského porcelánu. Zdejší starožitníci by ji brali všemi deseti, to byste se divila. No dobrá, protože jsem pověrčivá, tak to ve výsledku znamená, že už nic jiného nerozbijete. Zaklínáte osud hned na začátku, dcerunko.“
Co si vlastně myslíš, ty stará kozo, já nejsem žádná tvoje dcerunka! Pénélope nechala střepy na zemi, sebrala jenom jeden a strčila si ho pro štěstí do kapsy u kalhot. A to si myslela, že by ocenili, kdyby nastoupila o několik dní dříve. Byla jmenována až od 1. září, ale než se usadí, zabydlí… Tyhle konzervátorky z doby před konkurzy jsou všechny stejné. Přijali je na dobré slovo, ale už po desetiletí vytrvale střeží klíče od depozitářů, přátelí se se starostou a kanovníky, každého znají, a přitom sem vklouzly zadní brankou, jsou neschopné a neodstranitelné. Většinou napsaly průvodce, dvě nebo tři knížky, a tím je pro ně téma vyčerpané. Co chcete říct nového o tapisérii z Bayeux? Pénélope má chuť ji rozpárat. Wandrille měl pravdu, když říkal, že první týden nemá chodit v džínách.
Ředitelka Správy francouzských muzeí se musela dobře bavit, když vymýšlela, koho kam jmenuje. Pénélope do Muzea tapisérie. Jako když Mitterand v jedenaosmdesátém šoupl Edith Cressonovou na zemědělství a Le Penseca na námořnictví. Při první umístěnce si člověk nemůže moc vybírat, vždycky se ocitne „v regionu“. Pénélope naneštěstí řekla nahlas „na venkově“. Ředitelka, velmi elegantní dáma, ji jemně opravila.
Pénélope ji přerušila: „Paní ředitelko, já jsem strávila osmnáct nejkrásnějších let svého života na venkově, a od té doby říkám na venkově. Teď bydlím v Paříži a nechtěla bych se odsud příliš vzdalovat.“
„Líbilo by se vám Bayeux?“
„Ne, děkuji. Muzeum barona Gérarda, kde mají jediný dobrý obraz, Sapfó vrhající se z útesu leukatského od barona Grose, krásnou sebevražednou scénu, která člověku každé ráno zvedne náladu. Nejsem lesbička, Sapfó je mi ukradená a ta kupa otlučeného porcelánu jakbysmet. Prohlédla jsem si Bayeux, když jsem se připravovala na konkurz.“
Pénélope tehdy s kamarádkou Léopoldine podnikla muzejní Tour de France. Pénélopin otec jim půjčil staré auto, přespávaly v mládežnických ubytovnách nebo hotelech doporučených v průvodci pro nízkonákladové cestování. Ani ne za dva měsíce poznaly téměř vše, co ukrývají francouzská muzea, a ne jenom ta hlavní. Při konkurzu pak perlily, když dávaly drobné příklady, které nikdo neznal, dokonce ani zkoušející. Díky této nezbytné metodě v konkurzu obě uspěly. Ředitelka Správy francouzských muzeí si toho byla vědomá:
„Ve vašem věku jsem byla jako vy. Taky jsem si prošla různými regiony a třídila jsem rámy v depozitáři na zámku Malmaison. Víte, v tomhle řemesle si člověk musí zkusit všechno. (Měla čím dál ostřejší hlas.) To místo je v Muzeu tapisérie, je to lepší než baron Gérard. Má světové renomé. Zřizovatelem je samozřejmě město, ale nebyla bych proti tomu, aby přijali státního konzervátora. Důvody brzy pochopíte.“
„Prosím?“
„Chci mít tapisérii pod dozorem. Každopádně nemáte příliš na výběr. Radím vám, abyste jela navštívit vedoucí konzervátorku, která tam působí už třicet let. Jmenuje se Solange Fulgencová, je to regionální konzervátorka, vůbec není hloupá a má tři roky do důchodu, kdybyste měla náhodou zájem o vedoucí místo… Nástupnictví zajištěno. Převzít otěže nad tapisérií z Bayeux, pro mladou chytrou ženu… Kdybych byla na vašem místě, neváhala bych. Uvidíte, to místo je pro vás jako stvořené. Taky bych vás mohla poslat do Limoges, byla byste zástupkyně v Muzeu Adriena Dubouchéa, už šest let to nemůžu obsadit. A to se jedná o jedno z našich státních muzeí, jak jistě víte. Vypadáte, že porcelán moc nemusíte…“
„Děkuji vám, paní ředitelko, za váš zájem.“
Vrátila se do svého bytu. Našla ho na internetu, visely tam hezké fotky, pronajala si ho po telefonu, nachází se v ulici de la Maîtrise v samém centru. Virtuální byt se rychle změnil ve skutečný. Jde se přes hezký dvůr, nedoléhá tam hluk, nad vchodem je medailon z 19. století, který znázorňuje zvláštní psí hlavu. Pénélope se ocitla v jednom z těch starých domů, ve kterých by mohli točit kvalitní francouzské televizní filmy na motivy Balzakových románů, třeba Faráře tourského nebo Starou pannu. Prostředí, které soupeří se starým Le Mans, a tím je řečeno vše.
„Och, jaký to dech venkova,“ Pénélope recitovala Saint-John Persea a nohou otevřela domovní dveře. Proniká sem trochu světla, mezi dlaždicemi na dvoře se táhnou mezery a každá je jinak velká, střecha porostla mechem. Je před polednem, Pénélope pod břidlicovou střechou vdechuje úžasnou vůni soli a jódu a kochá se výhledem na věže katedrály.
Vybalila cédéčka, tanga a Bachovy kantáty, zapojila věž a vytvořila si umělý dekor štěstí. Tři roky v životě ženy nejsou zase tak moc. Před třemi lety ještě studovala, snažila se vyhnout svatbě a nikdy by nepomyslela, že jednou může pracovat v oboru — v kunsthistorii toho nelze dosáhnout jinak než konkurzem na konzervátorku, a v době, kdy jich brali sedm osm ročně, z nichž většina šla na archeologii, na všeobecný inventář nebo na památkovou péči, o tom ani neuvažovala. Odjakživa měla ráda jedině muzea. Konkurz je zajímavý, ale je sestavený tak, aby ho nebylo možné udělat. A potom to přišlo jako blesk z čistého nebe, napsala dobrou ročníkovou práci, získala výbornou výchozí pozici pro kariéru v oboru se specializací v muzeologii, všechno se jí začalo otevírat, připadala si jako ve snu, mohla pomýšlet na oddělení starověkého Egypta v Louvru. Budoucí Christiane Desroches-Noblecourtová. A pak — Bayeux. Jaké vystřízlivění! Přišlo to ve chvíli, kdy Pénélope, rodačce z Villefranche-de-Rouergue, připadalo, že se stala skutečnou karikaturou nesnesitelné Pařížanky. Co teď?
Překvapení. Na chodbě u svých dveří našla hromadu celofánu. Pět kytic hned druhé ráno, to je pro dívku, která právě došla k závěru, že je ošklivá, že má tlusté brýle a pět kilo navíc, trochu moc. Pénélope odsunula patou to krásné zátiší, hodné oltáře o Božím těle, zavřela dveře a jala se odepínat ze stuh navštívenky.
„Celá rodina je s tebou. Hodně štěstí v prvním zaměstnání! Jsme hrdí na naši malou holčičku. Maminka a tatínek.“
Pénélope si vzpomněla na chuť zázvoru, který si kupovala v hokynářství vedle tržnice ve Villefranche. Na procházky po horách. Na kreslené seriály v televizi, nejradši měla Satanáše a Diabola. Oba výtečníci měli legrační vozítka, v nichž pronásledovali elegantní a drzou Pénélope Jolicœurovou. Ve školce tak zněla její přezdívka.
„Vrať se nám z té detektivky rychle. Wandrille.“
To nemohl napsat aspoň „líbám tě“? A co má znamenat to „nám“? Jestli mě chce vidět, není nic jednoduššího, než aby přijel.
„Díky za příjemné chvíle ve Vaší společnosti. Doufám, že jsem Vás moc nepodrazil (myslím, že méně než náš starý fotograf, kterému musíte odpustit). Vítejte v Bayeux. Pierre Érard, Bessinská renesance.“
To se moc často nevidí, aby novinář posílal květiny. Však se mu ještě ozvu. Vypadal jako věčný student, který píše do novin, aby měl na nájem. Nedovedu si ho představit, jak jde do květinářství. Jeho článeček ale nebyl zas tak špatný, kdybych ho poslala mamince, určitě by ji to pobavilo.
„Doufám, že mám správnou adresu. Jak jsi to udělala, že máš hned první den telefon? Zařiď pokoj pro hosty, dorazím coby dup. Líbám tě a posílám kytici, aby provoněla tvůj nový dům. Léopoldine.“
Zbývá poslední kytice, tak trochu zvláštní. Nemá navštívenku, tvoří ji staré růže, novinový papír a rafiové lýko, které je na celé vazbě to nejhezčí. Je to venkovské, opravdové a rafinované. Že by nějaký anonymní normandský ctitel? Bezpochyby nějaký místní chlapec, kterého omráčila fotka v novinách. Záhada krásného neznámého. Hrozba. Pénélope nestojí o to, aby se o ni lidi zajímali.
Aspoň takhle vím, na čem jsem. Celé město mě zná. Když dám do tohohle plátku inzerát „Pénélope hledá svého Odyssea“, nalepí se na mě prohnaní rybáři z Port-en-Bessin, normandského Saint-Tropez, anebo plážoví šviháci z Luc-sur-Mer, kde je nejchladnější moře ve Francii. Musím se na věci dívat pozitivněji. A hlavně musím nakoupit vázy. Když člověk den po nastěhování dostane pět kytic a má jenom kufr a pár krabic, potřebuje hlavně vázy. V Bayeux je problém najít něco, na čem by nebyly scény z tapisérie, ale že by snad nějaká jednoduchá vázička, trochu designová, třeba z barevného skla…
Zítra se podívá po obchodech na nábřežích Aury. Zlatonosná řeka Paktólos, která zavlažuje Bayeux. Majitelka bytu s ní už o názvu řeky zažertovala, jak je to tu zvykem: „Uvidíte, na Auře budete mít peněz jako šlupek, to vám zaručuju.“ Tahle Bayeuxanka je dobrá duše; než Péné přijela, nechala celý byt nově vymalovat. Není to aspoň taková bída. Zamiluje si Bayeux a pláže v okolí, Aromanches, Vierville-sur-Mer v blízkosti Omaha Beach, Saint-Laurent, Ver-sur-Mer a muzea vylodění, která vystavují každých deset kilometrů zrezivělý tank. Nejlepší taktika je usadit se. Do Paříže se každopádně nepodívá dřív než za měsíc. A vykopávky v Egyptě nepřipadají v úvahu minimálně dva roky.
Pénélope listuje novinami a přes látku si hraje se střepem bílého porcelánu. Renesance je skutečně vzrušující — v Prunoy-en-Bessin došlo k vraždě, mrtvola měla vyňaté oči, které vrah vložil do sklenice na zuby, bezpochyby na umyvadle v nějakém vykřičeném hotelu, střeva umně rozprostřená po garáži; pedofilní farář deset kilometrů od Bayeux, chráněn zbožným mlčením biskupovým; mladík znásilněný a podříznutý trenérem basketbalu na záchodech v městském bazénu, aniž si plavčíci čehokoli všimli. Když nejsou tělocvikáři přímo perverzní, jsou to idioti. Proč by se jinak stávali tělocvikáři?
